V klidné londýnské rezidenční čtvrti na sebe cihlový trojdomek manželů Loweových nepoutá příliš prvoplánové pozornosti. Jako většinu zástavby v ulici, i tuto obrůstá letitý břečťan a jasně modré nebe rámuje jeho lomené okenní oblouky s barevnými vitrážemi do romantického výjevu na hony vzdálenému uspěchanému centru metropole. To je sice vzdušnou čarou odsud jen pár kilometrů, pocitově ale jako kdybychom se právě nacházeli na malebném anglickém venkově. V domě nás vítá klatovská rodačka Martina se svým mužem, sirem Frankem Lowem.
„Před osmi lety se nám podařil skutečný zázrak. Koupili jsme tři malé domečky vedle sebe u Temže a pustili se do rekonstrukce. Jelikož je jejich podoba chráněná, fasáda zůstala bezezbytku zachována a interiér jsme přizpůsobili našim potřebám,“ přibližuje Martina Lowe, jež se změn zhostila spolu s manželem a designérem Brianem Clarkem. Cílem společného snažení bylo zachovat historickou atmosféru budov ve stylu hnutí Arts and Crafts s maximálním respektem k dochovaným materiálům. Na přestavbu využili původní kameny a citlivě je doplnili dřevěnou podlahou z rušeného francouzského kostela z 15. století, na míru nechali vyrobit veškeré dlaždice včetně obložení rozměrného krbu v obývacím pokoji, lišt či zabudovaných madel, vylévaných ze stejné keramiky.
„Designéra napadlo nechat celý obývák obkroužit sofistikovanou lištou z keramických dlaždic, jejichž zbarvení graduje od tmavě zelené do tmavě modré a plynule navazuje na ,jewellery room‘, kompletně vydlaždičkovanou místnost, kterou používáme jako uvítací halu,“ říká Martina a usměje se, když se jí vybaví její nejoblíbenější místo v domě – čítárna. Ta navazuje na obývací pokoj z druhé strany a kromě dvoupatrové knihovny, v níž jsou potřeba vysoké schůdky, abyste dosáhli na výtisky Rudyarda Kiplinga či Oscara Wilda, se tu nachází i studijní zákoutí.
V jasný den, jako je ten dnešní, dovnitř skrze dvouapůlmetrovou vitráž s motivem žlutých květů dopadá tlumené světlo. Člověk by si tu nejraději udělal pohodlí a začetl se do některého ze vzácných prvních edic, které sir Frank sbírá a kolekci s vášní buduje posledních třicet let. „Na tohle místo v domě nedám dopustit možná právě proto, že jsem si ho musela tvrdě vydobýt,“ směje se Martina. „Partner ani designér totiž pořád nechápali, co chci. Architekt neustále kreslil zástěny, křesílka a stolečky, nikdo z nich se nedokázal ztotožnit s mou fascinací zámeckou zašívárnou. Až jsem ji jednou nakreslila sama a ukázala truhláři, který mi hned porozuměl. Od té doby manžel návštěvám tvrdí, že ji vymyslel on…“
Doménou Franka Lowea je jednoznačně kuchyně. V domácnosti je to právě on, kdo s oblibou vaří, sleduje v přilehlé jídelně zprávy a politické debaty, popíjí čaj a kochá se pohledem do zahrady nebo plápolajícího ohně v historických kamnech ze Světové výstavy v Londýně z roku 1851.
„Nač je nám umění, když ho nemůžeme sdílet?“ ptal se na sklonku 19. století lídr britského hnutí Arts and Crafts William Morris a Loweovi by mohli přitakat. Nač mít umění, když s ním nežijeme nebo se o jeho krásu nepodělíme? Uměleckých unikátů najdeme v jejich domě požehnaně, díla ovšem půjčují i do galerií po celém světě. Do jejich sbírky moderního a současného umění se řadí díla velikánů, jako jsou Francis Bacon, Andy Warhol, Roy Lichtenstein, David Hockney, Lucian Freud,Jean-Michel Basquiat, Banksy nebo Irving Penn. Jeho portréty zachmuřeného Pabla Picassa, manželky a celoživotní múzy Lisy Fonssagrives nebo zátiší z kostí, zachycených v 80. letech v pražském Národním muzeu, zdobí chodbu vedoucí do prvního patra.
„S uměním především žijeme, nechceme ho mít jen někde uskladněné a zabalené,“ říká Martina a dodává, že když už pro obraz nemají využití, raději se s ním rozloučí. „To byl případ jedné malby od Jeana-Michela Basquiata. Jelikož máme v našem současném bydlení poměrně nízké stropy, prostě se nám sem po nastěhování nevešel. Minulý rok jsme ho prodali a já jej pak náhodou potkala na výstavě v Louis Vuitton Fondation v Paříži. Musela jsem se smát, to byl přece náš Basquiat, visel nám v obýváku!“ Díla půjčovali do National Portrait Gallery, Guggenheimova muzea v Bilbau nebo Grimaldiho fóra v Monaku. Podobně jako intuitivně budovanou uměleckou sbírku charakterizuje také bydlení Loweových eklektický přístup a postupný vývoj. „Vše má svůj čas a není třeba nic uspěchat,“ potvrzuje Martina. Ostatně rekonstrukce namísto původně plánovaného roku zabrala nakonec léta tři. Manželé sami svůj vkus nazývají jako starožitný se současným komfortem, což se jim rozhodně nedá vytknout. Vlastní mu je i okouzlující poetika, jež dýchá z každého centimetru do detailu propracovaného domu, z něhož odcházíme jen neradi.
