LUHAČOVICE: Lázně, které budou blahodit vašemu estetickému cítění

Lázeňské město leží v údolí na pomezí Valašska a Slovácka – dvou folklorních oblastí, ve kterých se střetávají prvky obou lidových kultur. Město je propojeno s okolní přírodou a tvoří jeden velký park s minerálními prameny, mezi ty nejznámější patří Vincentka, Aloiska, Ottovka nebo Pramen Dr. Šťastného. 

Pro architektonické dění ve významném lázeňském městě byla stěžejní celá první polovina minulého století. Od roku 1902 do začátku první světové války Luhačovice opanovala secese. Svébytným architektonickým stylem ji prezentoval Dušan Jurkovič, v poněkud klasičtější podobě pak tento styl rozvíjel Emil Králík.

Na jednom místě najdete Lidovou secesi i organický funkcionalismus.

Hlavním lázeňským objektem je bezesporu Jurkovičův dům. Jednu z nejvýraznějších staveb celého města, tehdejší Janův dům, v roce 1902 přestavěl právě slovenský architekt Dušan Jurkovič, který ve své tvorbě prolíná dobový symbolismus s regionální folklorní tematikou a aktuálními proudy moderny. Původní výraz ani funkce objektu se za celá léta nezměnily – vždy byl kombinací vanových lázní a ubytování lázeňských hostů. V interiéru domu najdeme mimo jiné i zachovalý nábytek: židle, stolky, lampy, zrcadla nebo lehátka. Většinu z nich navrhl sám Jurkovič. Rozsáhlá rekonstrukce v roce 2002 zachovala domu ráz lidové secese a doplnila budovu o další služby pro ubytované hosty.

Dvacátá a třicátá léta 20. století dala v Luhačovicích vzniknout dalším neméně důležitým stavbám navrženým předními architekty. Ty nejvýznamnější najdeme v tzv. Bílé čtvrti: k penzionům od Bohuslava Fuchse přiléhá plovárna, nedaleko je pošta, jejímž autorem je Ladislav Machoň, za návštěvu stojí také altán pramene Ottovka nebo Společenský dům, který navrhl František Roith. 

Fuchsova plovárna byla původně pouze venkovní a doplňovala čtyři lázeňské penziony. V roce 2009 byla slavnostně zahájena stavba její kryté verze. Projekt musel respektovat požadavek na zachování funkce plovárny, tedy koupání i venkovní slunění. Architekt Ladislav Semela volil citlivý přístup k okolní zástavbě a v návrhu zachoval funkcionalistickou koncepci Bílé čtvrti. K vnitřnímu bazénu tak nedávno přibyla i venkovní terasa s lehátky.

Rekonstrukce se v průběhu minulého roku dočkal i pavilon minerálního pramene Vincentka a navazující lázeňská kolonáda, které koncem 40. let vyprojektoval Oskar Poříska. Přestavba pod vedením architektky Mirky Chmelařové z projekční společnosti S-projekt plus jim vrátila původní podobu, a to do nejmenších detailů včetně keramické mozaiky. Repliky podlahy vyráběla firma RAKO, stejně jako před více než 70 lety v prvotní verzi. Interiér pavilonu Vincentka je otevřený a světlý hlavně díky prosklenému stropu. Důstojnost objektu, jenž zastřešuje nejznámější luhačovický pramen, zdůrazňují dvě řady sloupů z umělého zeleného mramoru po bočních stranách. Pavilon i kolonáda představují jedny z posledních realizací moderní architektury první poloviny 20. století v České republice.

Luhačovice jsou zdárnou ukázkou rozmanitosti architektonických stylů od secese až po funkcionalismus a zároveň jednotného funkčního celku. Hlavní ideou zakladatele lázeňského areálu dr. Veselého totiž bylo lidem kromě léčebných procedur a odpočinku zprostředkovat i kulturní zážitek a tato myšlenka v malebném moravském městě žije dodnes.

Mohlo by se vám líbit

Češi, národ chatařů

Galerie: Vizuální procházka Luhačovicemi:

6 fotek 7 fotek