REKLAMA

Na návštěvě sběratele a galeristy Edmunda Čučky: Umění jako fetiš

REKLAMA

Vždycky mě fascinuje, když se podívám do domácího prostředí některých lidí. Moje představa se málokdy shoduje s realitou. Při návštěvě bytu Edmunda Čučky na mě ale padl klid a bylo mi dobře. Za pastelkami pokresleným stolem se ozývá dětský hlásek: „Tati, to je liška!“ „A kde má ocásek?“ snaží se otec systematicky navést dítě k realistické podobě. Dostala jsem zelený čaj a usedla k rodinnému stolu, nad nímž visí sběratelsky oblíbený velkoformátový obraz od Lubomíra Typlta s vizuálním pojetím chlapeckých postav ve výrazné barevnosti, pro autora tak typickým. Odkud se rodí láska k sběratelství u někoho, kdo chtěl být původně exaktně orientovaný a vystudoval pražskou právnickou fakultu?

„Primárně je úplně jedno, co člověk sbírá, jde hlavně o sebepoznávání. Jako dítě jsem začínal klasicky u známek, které kdysi sbíral i můj děda a táta. Později jsem přešel na trilobity, pamatuji se, že jsem se vydával na různé výpravy po Praze, do Berouna i na Moravu. Dítě sbírá něco a pak zase něco jiného. Sběratelství je jako být součástí nějakého kultu. Je to nikdy nekončící závislost, kdy se člověk neustále zdokonaluje a posouvá dál. No a umění je prostě fetiš,“ osvětluje Edmund Čučka své sběratelské začátky.

Jeho láska k umění se datuje od páté třídy, respektive od momentu, kdy Edmund dostal své první hodinky značky Swatch, která kromě produkce standardních typů vydává i sběratelsky limitované edice ve spolupráci s různými umělci a designéry, jako jsou Kiki Smith, Vivienne Westwood nebo Yoko Ono. A právě přes umělecké spolupráce a díky své zvídavosti zjistil, že chce znát širší kontext o autorech samotných, a pomalu se tak začal orientovat ve světě současného umění. Jeho studijní cesta ho však vedla více exaktním směrem, rozhodl se jít ve šlépějích svého dědečka a přihlásil se na právnickou fakultu. Psal se rok 1989 a ve vzduchu se vznášela svoboda. Ve volném čase shodou náhod Čučka chodil na pivo s vrstevníkem a umělcem Jiřím Petrbokem a spolu s ním zase jeho kamarádi z Akademie výtvarných umění. A tak bylo zcela přirozené rozšířit sběratelství o další vášeň. První dílo, které ji rozpoutalo, bylo od Jiřího Černického. Poté následoval Krištof Kintera, Zdeněk Sýkora a na přirozené podhoubí pro kvalitní sbírku bylo zaděláno.

 

Sběratelství je jako být součástí kultu a nikdy nekončící závislost.

 

 

Edmund Čučka
Info ikona

 

Právník galeristou

Sem tam se na něj přátelé stále obraceli o právnickou radu – asi jeho nejznámnějším případem bylo zastupování umělecké skupiny Ztohoven za její pirátský vstup do pořadu Panorama, který vysílala Česká televize. V kauze z roku 2007 sice úspěšně pomohl kamarádovi a jednomu z členů skupiny Janu Kalábovi, právnickou profesí se ale živit nechtěl. Přes umělce Romana Týce se dostal ke galeristce Olze Trčkové, která od roku 2009 vede galerii DSC v centru hlavního města. S takovou činností však doposud neměl žádnou zkušenost, a tak ve svých třiceti letech začínal úplně od začátku a jako dobrovolník. Několik kamarádů z uměleckého světa ovšem už dávno měl, proto docela přirozeně tyto kontakty povýšil na umělecké spolupráce, jako tomu bylo například s Jiřím Černickým. Od té doby uplynulo už téměř deset let a Edmund je pořád v Dlouhé ulici, kde sídlí DSC Gallery. Když se ho zeptám, co ho na jeho práci baví nejvíc, odpovídá, že nejdůležitější pro něj jsou přátelství, která během let navázal. Lidé, o kterých dřív četl a jejichž tvorbu sledoval, teď patří do blízkého okruhu, s nimiž se intenzivně stýká, chodí s nimi na večeře a pořádá jim výstavy. Díky práci galeristy se mu plní jeho další velké sny.

Vzpomíná například, jak si oblíbil talentovaného moldavského autora Alexandra Tineie a na dálku od něj složitě kupoval obraz do sbírky. Když byl jednou s galerijním týmem ve Švýcarsku na veletrhu Art Basel, střetl se s ním tváří v tvář ve frontě na vstupenky a nesměle se vydal rovnou za ním. Od té doby se datuje další velké přátelství, jež má i jiné pozitivní důsledky. Tinei seznámil Čučku s Britkou Jane Neal, která platí za jednu z nejvlivnějších nezávislých kurátorek a specializuje se na východoevropské umění. „Vzhledem k velikosti českého uměleckého trhu je potřeba přicházet s novými podněty a nebát se našim klientům zprostředkovat výstavy zahraničních autorů, což díky Jane nyní můžeme,“ komentuje spolupráci Edmund.

Návštěvníci DSC Gallery se tak mohou těšit například na prosincovou přehlídku uznávaného umělce Pavla Pepperštejna, jenž se účastnil například Biennale v Benátkách nebo měl své obrazy vystaveny v pařížském Centre Pompidou a Prahu dobře zná ze svých studií na AVU. Galerista Edmund Čučka se s jeho dílem seznámil kdysi na Mallorce a v Berlíně: od přítelkyně tehdy dostal ilustrovaného průvodce Prahou, kterého vydává Louis Vuitton a obrázky do něj dělal právě Pepperštejn. Domluvit se s ním v Moskvě na pražské výstavě už pak nebyl pro Čučku problém. „Sběratelství je nekončící proces,“ odpovídá galerista na otázku, jestli se jeho osobní sbírka bude dál rozšiřovat. Každý sběratel se bohužel většinou dostane do stadia, kdy narazí na problém s nedostatkem prostoru. Edmund Čučka proto často přemýšlí nad praktičností a funkcí jednotlivých věcí.

Článek vyšel v podzimním vydání ELLE Decoration. Všechny fotografie: Honza Zima pro ELLE Decoration

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA