REKLAMA
REKLAMA

V režii barev: Na návštěvě u režiséra Jana Hřebejka

Režisér Jan Hřebejk je zvyklý na týmovou spolupráci, proto před započetím stavby zahájil sérii konzultací se všemi, jejichž rady by mohly být přínosné. Architekti, přátelé, kteří mají hezké byty, řemeslníci a designéři se vystřídali na obhlídce dvoupodlažního řadového domu ze 70. let, který Hřebejkovi koupili na svahu pod strahovským stadionem. Jan s Lenkou naopak jednu z prvních návštěv vykonali u souseda, architekta Ladislava Honeisera, který komplex stavěl. „Dozvěděli jsme se, že čtyři řadové domy včetně našeho postavili svépomocí on a Josef Hlavatý pro sebe a své přátele. Domy vznikly na navážce, která zbyla z budování strahovského stadionu, na betonových pilířích zapuštěných 17 metrů do země,“ vysvětluje Hřebejk. „V roce 1977 se dokončily čtyři řadové domy pro čtyři rodiny, přičemž plochá střecha spodního domu je zároveň horní terasou domu nad ním. Každý má v přízemí obývací pokoj s velkým oknem s výstupem do vlastní malé zahrady.“

Přímý vstup na zahradu z obýváku byl rozhodně něčím, co Hřebejkovy zaujalo. „Starší vily mívají obvykle na zahradu jen malý vchod a málokdy jsou s ní propojeny přímo. Líbilo se nám, že můžeme jednoduše vyjít ven,“ popisuje Lenka Hřebejková. „Chtěli jsme ale plně využít i velkou horní terasu. Nakonec nás napadlo část zastřešit, tím zvětšit obytný prostor nahoře a situovat do něj také kuchyni, takže se tam přesune každodenní život rodiny.“ Důraz na propojení vnitřku s venkem bylo základním zadáním pro architektku Dagmar Štěpánovou ze studia Formafatal. „Pro Hřebejkovy byly nejdůležitější společné obytné prostory včetně zahrady a terasy, protože s dětmi žijí hodně pohromadě, hodně venku, a chodí za nimi přátelé. Stačí jim malé ložnice a koupelny. Vybrali si mě ale hlavně proto, že ráda pracuji s barvami,“ dodává. „Nechtěli jsme nic minimalistického a bílého, co budeme postupně zabydlovat. Potřebovali jsme mít interiér útulný hned,“ zdůrazňuje Hřebejk. „Když jsme procházeli byty našich kamarádů a listovali knihami, uvědomili jsme si, že pocit útulnosti vyvolávají především barvy a materiály.“

O barvy tady skutečně není nouze. Stěny v celém domě jsou vymalovány čtyřmi odstíny modré, na první pohled to však vypadá, že jde o jediný tón. S výmalbou domodra počítali Hřebejkovi od začátku, všimli si totiž, že vytváří dobré pozadí pro obrazy. Další barevnost přinesly do prostoru zvolené materiály, kterým dominuje červený a žlutý travertin. „Travertin jsme nevybrali proto, že je okázalý, šlo nám čistě o to, že do interiéru vnese krásnou barvu. Nejdřív jsme ho použili v koupelnách, jak jsme to viděli u filmového architekta Martina Kurela, a pak jsme hledali další plochy, kde by se mohl uplatnit.“ Přestože Dagmar Štěpánová miluje barvy a je pro použití nejrůznějších materiálů, četnost a pestrost, s jakou Hřebejkovi přinášeli nové a nové podněty, ji překvapila. Samotnou by ji asi nenapadlo ke žlutavé překližce s výraznou kresbou dřeva instalovat hnědočervený mahagonový masiv a k němu ještě žlutý travertin, ale ke každému přání majitelů přistupovala s otevřenou myslí a zkoušela ho zrealizovat. Výrazné odstíny a struktury proto zahrnula do střídmého tvarování a jednoduchých, pravidelně uspořádaných linií. Na základ bytu – kuchyňskou linku, zábradlí, kovové konstrukce, vodovodní baterie – použila neutrální černou. Bylo to, jako by si pejsek s kočičkou, kteří do svého dortu chtějí dát vše, co mají nejraději, najali michelinského kuchaře, aby vybral z jejich rejstříku ty nejlepší ingredience. Proto dort nakonec všem chutná.

 

Hřebejkovi ELLE 02/2020
Info ikona

 

„Pomohlo nám, že z nejrůznějších technických důvodů trvala realizace čtyři roky. Tím pádem byl čas na jeden krok zareagovat druhým, a celou kompozici vybalancovat,“ přibližuje Štěpánová. Hřebejkovi chtěli v zařízení interiéru uplatnit starší použité věci. „Nejenže jsme měli svoje obrazy a knihy, jeden stůl a lustr, ale plánovali jsme pořídit předměty z doby našeho dětství. Ty prostor zabydlují, a od začátku ho vnímáme jako náš. Ocenili jsme, že naše přání paní architektka respektovala.“

 

Lehkost, s jakou můžete střídat svobodu volného prostoru s intimitou interiéru, je fascinující.

 

Na radu přátel se rozhodli nekupovat designový nábytek, jenž se podle původního vyrábí dnes, ale vypravili se na obhlídku originálů do Retro Shopu Moare výtvarníka Miroslava Bednáře, jenž má za sebou realizace zajímavých interiérů, například Café Letka v Praze. Objevili u něj zoxidovaný mosazný plech vhodný na desku stolu, který krásně komunikuje s travertinem. Bednář pro ně navrhl stůl, a tak začala další spolupráce. Hřebejkovým doporučil nábytek a svítidla jako třeba Aluminium Chair od Eamesových. „Oni jsou ,osvícení klienti‘. Hodně věcí viděli, mají svoji představu, a přestože je třeba na začátku odlišná, nechají si poradit, a pak jsou s výsledkem spokojení,“ říká Bednář. Spokojená je i Dagmar Štěpánová. „Vybral věci, které by mě nenapadly. Například závěsné lampy nad kuchyňským ostrůvkem nejsou z kovu, který už tu je, ale z mědi. Ale ony tu skvěle fungují.“ Bednář při výběru zařízení postupuje intuitivně, jde mu čistě o to, jak spolu vizuálně korespondují. „Dáša vytvořila skvělý interiér, který jsem se jen snažil zařízením doladit.“„Je hezké sbírat podněty a inspiraci, a pak je taky zajímavá fáze, kdy své nápady opouštíte a vydáváte se jinou cestou. Je to jako stříhat film,“ uvažuje Jan Hřebejk. „Dobrý architekt musí odhadnout lépe než vy, co vlastně chcete, když ví, kam potřebujete dospět, a ne vám nutit to svoje. Dáše se to skvěle podařilo.“

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

EBC promo

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA