REKLAMA

Palác kultury: Milovaný a nenáviděný

REKLAMA

Ve druhé polovině minulého století existoval tzv. čtyřprocentní zákon, který jasně definoval, že se při každé nové stavbě musejí čtyři procenta z rozpočtu investovat do umělecké výzdoby. Díky tomuto nařízení máme dnes šanci obdivovat množství uměleckých realizací v exteriérech a interiérech významných budov. Přestože nám řada těchto děl a s nimi i celé stavby pomalu mizí před očima, můžeme některé z nich stále pozorovat v jejich přirozeném prostředí. 

Nejvýraznější a nejkvalitnější výzdoba vznikala pro velkorysé projekty reprezentativního státního charakteru, ve kterých se opravdu na ničem nešetřilo. Budovy ambasád, mezinárodních hotelů nebo kongresových center platily za výkladní skříň československé architektonické, designérské a umělecké scény, a to i přesto, že byla řada jejich tvůrců v nemilosti režimu. V průběhu šedesátých a sedmdesátých let tak vznikla celá řada vynikajících interiérů, ve kterých autoři společně vytvářeli totální umělecká prostředí v duchu Gesamtkunstwerku. Budovy ambasád v Londýně, Brasílii, Novém Dillí, Washingtonu či hotel Intercontinental v Praze byly navrženy jako komplexní umělecké projekty, ve kterých se architektura, design a umění staly jedním celkem. 

Tento kreativní fenomén vyvrcholil na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dvěma nejrozsáhlejšími projekty své doby, které symbolicky vyrostly na dvou pražských kopcích. Zatímco o dnes již zbouraném Hotelu Praha na Hanspaulce se toho už napsalo dost a jeho bohaté interiéry byly publikovány v mnoha tuzemských i zahraničních magazínech, neméně velkorysá výtvarná výzdoba Paláce kultury na Vyšehradě na své objevení teprve čeká. Proto jsme se vydali do útrob této monumentální stavby, abychom našli některé unikátní umělecké prvky, které zde stále připomínají mistrovství celé plejády významných československých výtvarníků. 

Stavba dnešního Kongresového paláce, kdysi Pražany nepříliš oblíbeného Paláce kultury, přezdívaného také Pakul, začala v roce 1976. Projekt vznikal ve Vojenském projektovém ústavu, konkrétně v týmu architektů Jaroslava Mayera, Vladimíra Ustohala, Antonína Vaňka a dalších. Horizontální budova s prolamovanou fasádou na půdorysu nepravidelného sedmiúhelníku už od počátku nevynikala svou exteriérovou architekturou zdaleka tak jako současně vznikající projekty Nové scény Národního divadla od Karla Pragera nebo zmíněného Hotelu Praha. V podstatě standardní neomodernistická stavba, kterou bychom mohli přirovnat k též kontroverzní budově berlínského Paláce republiky, postaveného jen o pár let dříve a v roce 2008 srovnaného se zemí. Nové kulturní centrum se otevřelo prvním návštěvníkům za přítomnosti tehdejšího prezidenta republiky Gustáva Husáka v roce 1981. Zatímco dobový tisk oslavoval stavbu jako symbol moderního socialistického hlavního města a šéf pražských komunistů Antonín Kapek hovořil o kráse, kterou má jen málo měst v Evropě i po celém světě, 

Veřejnost byla k nové části panoramatu mnohem rezervovanější. Jeden z dalších autorů stavby, architekt Jaroslav Trávníček, pak dokonce přiznal, že bůhvíjaký výplod architektury to není, ale ať mu nikdo neříká, že je to špatná koncepce. A tak i přesto, že to byl nejrozsáhlejší projekt své doby a architektury nejvyšší kvality se mu nedostalo, dodnes nepřestává návštěvníkům brát dech. 

Ze severní strany se palác otevírá městu rozsáhlým prosklením, které skýtá překrásné výhledy na jeho členitou zástavbu. Kromě vyhlídky se v něm nacházejí také ústřední šatny návštěvníků, restaurace a foyery sálů o výšce tří podlaží s galeriemi. Jižní strana budovy zase ukrývá administrativní místnosti a šatny účinkujících. Uvnitř půdorysu je velký Kongresový a Společenský sál, které nabízejí dostatek prostoru až pro 2800 diváků. Po několika podlažích jsou pak rozesety salonky s kapacitou až 200 návštěvníků, ale i zkušebny, restaurace, kavárna nebo noční klub.   

Už jen tento výčet nejrůznějších společenských prostor paláce nám napovídá mnohé o tom, že se projekt neobešel bez značné práce interiérových architektů a dekoratérů. Stěny foyerů a kuloárů v šedých a hnědých tónech umělých hmot, kamenných obkladů a dlažeb tvoří sterilní a racionální pravoúhlou architekturu, která se stává rámcem pro řadu pozoruhodných výtvarných a designérských řešení. Pro budovu vzniklo na sto padesát děl výtvarného a užitého umění, vytvořených mimo jiné Janem Bauchem, Josefem Brožem, Cyrilem Boudou, Mikulášem Bazovským, Ľudovítem Fullou, Jaroslavem Grussem, Františkem Jiroudkem, Radomírem Kolářem, Stanislavem Libenským, Rudolfem Riedelbauchem, Ludvikou Smrčkovou, Karlem Součkem, Aloisem Fišárkem, Františkem Víznerem a mnoha a mnoha dalšími.

Dodnes se však zachovaly jen některé z nich. Ty nejvýraznější umělecké objekty jsou k vidění v jižní části stavby, kousek od původního oficiálního vchodu do budovy. Po točitém schodišti, které zdobí objekty sklářského výtvarníka Vladimíra Procházky, se dostaneme ke dvěma nevelkým zasedacím místnostem, jež v současnosti představují jedny z nejpozoruhodněji zachovaných ukázek reprezentativního interiéru sedmdesátých let. Zatímco v menší zasedací síni se nachází Procházkův monumentální lustr a těžká mosazná křesla s tepanou konstrukcí, větší zasedací hala je futuristickým prostředím, které korunuje světelný objekt od Františka Víznera a textilní stěny Josefa Müllera. Kromě nich se v dnešních prostorách zachovaly i skleněné stěny od Stanislava Kostky, tapiserie Boj za mír, provedená Věrou Drnkovou-Zářeckou, či monumentální skleněná plastika od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, která dominuje prosklené části foyeru. 

Před dvanácti lety byla budova přejmenována na Kongresový palác a do roku 2000 se rekonstruovala. Bylo to také zde, kde ve stejném roce proběhlo 55. zasedání Mezinárodního měnového fondu. 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA