Ve stínu magnólie

Rodinnou vilku v Řevnicích stále stejně rozvážně porůstá břečťan, zatímco na přilehlé zahradě se v posledním roce odehrály velké změny. Odstartovalo je přistěhování mladé rodiny Plojharových, kteří v rozpadajícím se zahradním ateliéru spatřili potenciál. „Původně jsme chtěli jen odstranit azbest a ochránit stavbu před zatékáním, postupně jsme si ale čím dál tím více připouštěli, že bychom si zároveň přáli, aby se nám tu také líbilo,“ usmívá se Olga Plojhar Bursíková a její manžel Jakub Plojhar ji obratem doplňuje: „A pak se to už začalo nabalovat samo!“

Z rychlé záchrany se tak během několika měsíců stal rozsáhlý projekt, jehož přeměna naplno zaměstnala nejen manžele a celou jejich rodinu, ale i několik odborníků. Cenné rady jim daly designérky ze studia Smash Monday a návrhu se nakonec ujal Jakubův kamarád z dětství Jakub a jeho manželka Alena Popelů, se kterou mají architektonický ateliér Ormigon. „První informace od Olgy s Jakubem byla, že na zahradě mají ‚drobný objekt‘, s jehož rekonstrukcí by potřebovali poradit. Když jsme sem ale poprvé přišli, tak jen prostor se světlou výškou 5,5 metru působil úžasně velkoryse, i když byl v tristním stavu,“ vzpomíná Alena na rok staré události.

 

 

Už předtím se manželé zhlédli v nejrůznějších tiny houses a celé hnutí je začalo bavit. „Až když jsme se do rekonstrukce pustili po hlavě, tak jsme si uvědomili, že zrovna tenhle domek úplně tiny nebude,“ směje se dnes Jakub a architektka Alena mu přitakává: „Kdyby dnes člověk stavěl něco podobného od nuly, tak by si tak velkorysý prostor jen tak nedovolil.“ Pokud by tedy zrovna nebyl sochařem plastik do veřejného prostoru jako původní majitel stavby, sochař, malíř, medailér a pedagog Fakulty architektury ČVUT Jindřich Severa.

Ten ho na zahradě vedle své vily stavěl tři léta od roku 1975. Bohužel hned dva roky po dokončení zemřel, a studio tak začalo chátrat. Od 80. let sloužilo především jako skladiště jeho rozsáhlé tvorby, které však v roce 2002 zasáhla povodeň, a tak se do dneška podařilo zachovat jen zlomek děl. Jako upomínku na pana Severu mají Plojharovi v ateliéru umístěnou majestátní bustu uměleckého historika Maxe Dvořáka, nad kamny visí jeho autoportrét a v knihovně je hned několik forem pro medaile, plakety, pár leptů a rytin nebo třeba jeho brýle. 

 

Jednoduchost vybavení Plojharovi přivítali také proto, že si spoustu prvků vyrobili sami.

 

Jednoduchost vybavení Plojharovi přivítali také proto, že si spoustu prvků vyrobili sami. Jakub spolu s tatínkem, který je vyučený truhlář, společně obložili kuchyni a schody, Jakub sám i natřel podlahu, vyrobil čelo k posteli, opálil a dotvořil stůl ze starých sklepních dveří, nainstaloval svítidla a podle návrhu architektů dokonce vyrobil terasu, na kterou se dá z ateliéru plynule vystoupit. „Maminka si původně představovala, že v ateliéru zachováme volný prostor na uměleckou tvorbu, společenský život a tanec, což jsme ze začátku trochu rozporovali. A nakonec se tu přeci jen dá tančit, jak uvnitř, tak venku na velké terase,“ usmívá se Olga.

Ateliér se po měsících rekonstrukce stal právoplatným členem domácnosti a funguje jako nepostradatelný vejminek pro časté návštěvy rozvětvené rodiny, která se sem sjíždí z jižních Čech, německého Frankfurtu nad Mohanem nebo gruzínského Tbilisi. „Když jsme přemýšleli nad využitím ateliéru, došlo nám, že hostinský pokoj vždycky nemusí být jen obývák s rozkládacím gaučem, ale třeba i luxus vlastního prostoru s výhledem na zahradu a dostatkem soukromí,“ říká Jakub Plojhar.

Vzhledem k profesi partnerů, kteří působí v modelingovém a filmovém byznysu, nabízí Ateliér Plojhar také jako prostor k pronájmu na natáčení, focení nebo ke krátkodobým pobytům, díky kterým ho máte šanci zažít i vy. Pokud se vám podaří probudit se do téhle zelené příměstské oázy, doporučujeme si nakoupit ve vyhlášeném pekařství Malá pekárna, pečivo si letmo ohřát na rozdělaných kamnech a uvelebit se s výhledem na košatou magnolii nebo kdouloň. To je teprve luxus! 

 

 

Z původní stavby, kterou jim do péče svěřila Olžina maminka, se Plojharovým ale podařilo zachránit maximum. Zachovali kompletní konstrukci a tím pádem i netradiční půdorys, všechny stěny a zužitkovali také originální komín. Zásadnější změny si vyžádala okna, která dnes plynule propojují interiér s okolní zahradou, rytmus dělení však zůstal. Sympaticky působí i drobné symboly dřívějšího využití jako kolečko na tahání soch či betonová vana před vchodem.

„Manželé si v ateliéru přáli udržet otevřenost, proto jsme do volné plochy umístili multifunkční box. Z jedné strany slouží jako kuchyně, vpravo vytváří útulné sezení s výhledem do zahrady, vlevo je do něj zase zabudovaná koupelna a vedou schody do patra, kde se nachází jedna z ložnic. Dosáhli jsme tak v jinak svobodném prostoru určité intimity. Třeba tím, že do koupelny nemusíte chodit přes společnou místnost,“ vysvětluje architektka Alena Popelů.

 

REKLAMA