Adéla Šponerová: Být sama sebou je dnes radikální počin

Dneska je péče o pleť a krása další výkonnostní disciplínou, bavíme se o prevenci, skin longevity, rutinách… Kde hledáte vy osobně v kráse a sebepéči radost, která se z toho teď trochu vytratila?

V tomhle směru se snažím především víc vnímat sama sebe a svoje vnitřní pohnutky. A není to vůbec jednoduchá práce. Je pro mě zásadní mít skutečně vnitřní pocit, že třeba hodina jógy, na kterou se hlásím, bude mít ten kýžený relaxační, protahovací a uvolňující efekt. A ne že mě ve výsledku ještě víc vystresuje. Mnohokrát jsem se totiž přistihla, že se toho snažím stihnout co nejvíc – paradoxně právě ve jménu zdraví. Na jógu dobíhám minutu před začátkem, celou dobu jsem podrážděná a vystresovaná a hned po šavásáně zase vybíhám na další schůzku.

U krásy a péče o sebe pozoruju podobný paradox. Snažím se tedy sebepéči opravdu užít, a ne ji jenom absolvovat jako další položku na seznamu úkolů. A zároveň se učím být odolnější vůči všem těm příkazům, které na nás chrlí společnost, sociální sítě a algoritmy. Měla bys používat tenhle produkt, měla bys mít takovou rutinu, měla bys podstoupit tenhle zákrok. Snažím se proto rozpoznávat, kdy skutečně dělám něco pro svoje zdraví, radost a dobrý pocit ze sebe sama a kdy už spíš podléhám nějakému vnějšímu nebo vnitřnímu tlaku. Protože i cesta za zdravím, krásou a lepším pocitem z vlastního těla se může stát velmi drsnou a ve výsledku nezdravou. Ostatně právě to jsme zjišťovali i při natáčení podcastové série Ztělesnění.

Mohlo by se vám líbit

Wild Card: Diana Milkanova

Jaký je podle vás největší rozdíl mezi tím, co nám jako ideál krásy předkládá algoritmus na TikToku, a tím, co jako krásné vnímáme ve skutečném světě, když se s lidmi potkáme tváří v tvář?

Vzhledem k tomu, že jsem zástupkyní generace Z a na sociálních sítích jsem vyrůstala prakticky od dvanácti let, jsou pro mě digitální a reálný svět hodně propojené. A přiznávám, že je pro mě někdy těžké oddělovat to, co vidím na sítích, od skutečného světa a vlastního vnímání krásy.

Ale sakra! Když se na to opravdu pozorně dívám, je to tolik odlišné. Reálný svět nabízí tolik rozmanitosti a tolik krásy právě ve věcech, které nám internet běžně předkládá jako něco nežádoucího, co bychom měly napravovat. Vrásky kolem očí, které se prohlubují při úsměvu, nesjednocená pleť, pigmentové skvrny, chloupky na těle, nejrůznější asymetrie a nepravidelnosti. Tolik různých tvarů, barev a struktur, které mi ve skutečném světě připadají naprosto přirozené, a často dokonce nádherné.

Na sociálních sítích ale tuhle rozmanitost příliš nevidím. Místo ní se nám neustále vrací jakýsi unifikovaný obraz krásy.

Do tématu sebelásky prosákl konzum. Sociální sítě nám často nejprve vnutí pocit, že je na nás něco špatně, jen aby nám vzápětí mohly prodat produkt, který to „spraví“. Vzhledem k tomu, že jsme odmalička naučené na sobě hledat chyby a srovnávat se, jsme vůči tomu dost zranitelné. Dá se s tímhle nastavením nějak bojovat? Jak si odstup udržujete vy?

Přesně jak říkáte, myslím si, že jde o hluboce zakořeněný společenský problém. Není to jen o tom, že jsme zpovykané nebo marnivé a příliš nám záleží na tom, jak vypadáme. Je to něco, co je nám, obzvlášť ženám, vštěpováno prakticky celý život. Vždyť společnost nás odmalička učí, že naše hodnota do velké míry spočívá právě v našem vzhledu. Proto mi přijde důležité v první řadě říct, že bychom se neměly ještě samy šikanovat za to, že nám na vzhledu záleží. Zároveň ale považuju za zásadní uvědomovat si vlastní vůli a snažit se rozpoznat, co skutečně chceme my samy a co už je výsledkem společenského tlaku. A i když to od sebe nejspíš nikdy nedokážeme úplně oddělit, já osobně se snažím neustále vracet k otázce, kterou jsem zmiňovala už v první odpovědi: Dělám to opravdu pro sebe, nebo proto, že mám pocit, že bych měla?

A taky se snažím vzdělávat. Protože věřím, že čím víc rozumíme tomu, jak společnost funguje a odkud se naše představy o kráse vlastně berou, tím snáz jim dokážeme kriticky čelit. Třeba ideál štíhlosti nebo některé představy o tom, co považujeme za krásné a žádoucí, nejsou žádnou přirozenou a univerzální pravdou. Mají svoji historii a souvisejí mimo jiné i s mocenskými nerovnostmi, rasismem nebo společenskou kontrolou ženských těl. A myslím, že právě tohle uvědomění nám může pomoct získat od těchto ideálů alespoň trochu odstup.

Jaká forma sebepéče je pro vás největším odpočinkem?

Pro mě je asi nejzásadnější naučit se vnímat svoje tělo a skutečně mu naslouchat. A to mimo jiné znamená přijmout, že ideální forma sebepéče je pro mě každý den, v každém životním nebo ročním období jiná. Někdy je to jít si po náročném dni v práci pořádně zacvičit a vybít přebytečnou energii. Jindy naopak cítím, že té energie nemám dost, a tou nejlepší formou sebepéče je smířit se s tím, nic po sobě nechtít a dovolit si třeba celý den nedělat vůbec nic. Takže je to pro mě vlastně hodně o naslouchání vlastnímu tělu a o snaze rozpoznat, co mi v danou chvíli skutečně udělá dobře. Ne co by mi podle nějakých univerzálních pouček nebo aktuálních trendů dobře dělat mělo.

V současnosti hodně rezonuje téma vzdoru proti AI a umělé, unifikované dokonalosti. Když to přeneseme do roviny krásy a tělesnosti, co je podle vás teď největším aktem rebelie vůči tlaku na sebeoptimalizaci?

Já si myslím, že už jenom dovolit si být sama sebou, nesnažit se neustále něco na sobě vylepšovat a přizpůsobovat se aktuálním ideálům krásy, je dnes vlastně docela radikální počin. A právě to považuju za určitou formu odporu. Protože, jak už jsme se bavily, není vůbec jednoduché se z těchto společenských očekávání vymanit. Je to neustálá práce, ale zároveň si myslím, že právě díky ní se můžeme alespoň trochu osvobodit od tlaku, který nás nutí pořád na sobě něco měnit, a od konzumu, který z našich nejistot do velké míry těží.

Jaký vliv měla tvorba podcastu na váš vlastní wellbeing a vztah k tělu?

Hodně mi pomohlo znát kontext nejrůznějších trendů a estetik – odkud přicházejí a komu slouží. Jak jsem říkala, mít znalostní kapitál je moc důležité proto, abychom mohli bojovat a vzpírat se společenským tlakům. Taky jsem mohla hodně intimně pracovat s příběhy nejrůznějších respondentů a respondentek – moc mi pomohlo sdílení s nimi.

Na co se na festivalu ELLEphoria letos nejvíc těšíte?

Moc se těším na Zorku i Gabi v roli moderátorek – holky jsou hvězdy a zbožňuju je! A taky moc cením třeba přednášku o málo popularizované endometrióze.

S Adélou Šponerovou se můžete potkat osobně na ELLEphorii v neděli 15. 11. ve 14:50–15:10 na ELLE stage. Přijďte si poslechnout, jak se vymanit z tlaku na neustálé vylepšování sebe sama!

Zdroj: Autorský rozhovor