Psychedelika jako cesta k sobě s Kristínou Pomothy

Na terapii chodím od jedenácti. Deprese je něco, co v mém životě vždycky tak nějak bylo. Přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo, a máme to tak spolu dodnes. Jen ji teď znám o trochu víc a do jejích chapadel se nenechám tak snadno vtáhnout. Ale stejně si mě čas od času přivine k sobě a po chvíli zase pustí. 

Za ta léta prosezená v terapeutickém křesle jsem se už několikrát dostala do bodu, kdy mě hlava, navzdory mé snaze probádat všechno niterné, prostě dál nepustila. Znalec tiktokového terapeutického linga by to možná označil jako obranný mechanismus. Kdo ví. Tenhle blok, ta zeď, kterou nejsem schopná překonat, mě přivedla k tématu psychedelik – konkrétně k psychedeliky asistované terapii. Klasická medikace mě nespasila. Dokážou to houbičky? 

K psychedelikům chovám zdravý respekt, ale zároveň ve mně hlodá nezkrotná zvědavost. Proto jsem na začátku roku mluvila se Stanislavem Milotinským z kliniky Psyon, která nabízí ketaminem asistovanou terapii. Jeho pohled mi přiblížil, jak může ketamin fungovat v rámci terapie. Zajímalo mě ale i to, co leží za hranicemi klinického prostředí – jak psychedelika souvisejí s naším tělem a cestou k sobě samým. Proto jsem se obrátila na Kristínu Pomothy, která založila iniciativu Curacura. V rozhovoru mluví o tom, proč je tělo při práci s myslí klíčové, jak ji vlastní životní příběh nasměroval k tomu, co dnes dělá, a jak psychedelika mohou pomoci nejen při léčbě, ale i při objevování nových vrstev sebe sama. 

S Kristínou Pomothy se můžete potkat osobně a vyslechnout si více o její praxi na letošní ELLEphorii – v sobotu 8.11., v 11:30 na hlavní stage.

V čem se Curacura liší od jiných iniciativ v oblasti seberozvoje, kterých je dnes opravdu mnoho?  

Curacura jsem založila v roce 2021, později se ke mně přidal Marek Homola. Naším impulsem bylo zpřístupnit a zvýšit povědomí o somatických terapiích a psychedeliky asistované terapii. Vize Curacura je zaměřit se na sebezkušenost terapeutů a prevenci v oblasti duševního zdraví. Psychedeliky asistovanou terapii vnímáme jako součást širšího kontextu somatických (na tělo zaměřených) terapií, i proto naše pobyty nazýváme „integrativní“. K této cestě mě přivedla vlastní zkušenost. Po autonehodě mi byla diagnostikována nádorová léze v mozku, což pro mě bylo retraumatizující. Díky dlouhodobé terapii – včetně psychedeliky asistované terapie, integrační podpoře a dalších somatických přístupů – jsem se začala znovu propojovat se svým tělem a postupně se mi podařilo trauma zpracovat.  

Zásadní v léčbě je tedy tělo?  

Ano. Tedy propojení těla s vjemovým a psychickým prožíváním. V tradiční psychoterapii nebo psychiatrii se na něj často zapomíná, přitom právě ono hraje klíčovou roli při léčení traumatu. Aby se trauma mohlo uvolnit a my ho dokázali překonat, potřebujeme se znovu dostat do kontaktu s tělem. Proto vzděláváme o tom, co trauma je, jak nás ovlivňuje a jak nám mohou somatické i psychedeliky asistované terapie pomoci navázat spojení se sebou samými. A zároveň se snažíme vytvářet bezpečný prostor pro citlivou práci s tělem a vědomím.  

Jak vypadá vaše práce s lidmi, kteří přicházejí za psychedelickou zkušeností?  

V Curacura se věnujeme sebezkušenosti terapeutů a prevenci – nepracujeme s lidmi, kteří mají závažné klinické diagnózy. Ty vždy orientujeme na odborníky, které pracují v klinickém prostředí. Všichni naši klienti, včetně terapeutů, procházejí důsledným screeningem pod dozorem psychiatrů. Pro lidi, kteří chtějí zažít psychedelický zážitek v bezpečném, vedeném prostředí – kteří hledají hlubší kontakt se sebou samým – vytváříme bezpečný prostor, tzv. set a setting, které jsou v jakékoliv psychedeliky asistované terapii základem. To znamená: kde se ta terapie děje, za jakých okolností, v jakém mindsetu je klient, s jakým terapeutem, jaká látka se používá, v jaké dávce a podobně.  

Co může terapie za pomoci psychedelik nabídnout navíc oproti klasické psychoterapii? 

Psychedeliky asistovaná terapie dává možnost nahlédnout do podvědomí, do nevědomých vzorců, které rozbíjí. Ukazuje nám, kde trauma vzniklo, co ho způsobilo, vede nás k jeho zárodku a umožňuje tyto zranění zpracovat. Zásadní je však následná bezpečná integrace. To je část, která je často podceňována. Pokud je integrace správná a probíhá v bezpečném vztahu s terapeutem, mohou se vytvořit nové vzorce chování a nové narativy – nové způsoby, jak člověk chápe sám sebe, svou minulost, svou realitu. Mystické zážitky a neuroplasticita, které psychedelický zážitek přináší, jsou taky důležitou součástí léčení. Období, ve kterém je zvýšená plasticita, tedy možnost tvorby nových neurálních propojení, se nazývá afterglow – a u některých látek (například psilocybinu) trvá déle, což dává více prostoru pro terapeutickou práci.  

V psychedelicky asistované terapii je to klient, kdo udává směr. Terapeut není řídící autoritou, protože do toho vztahu vstupuje třetí aktér: samotná látka anebo v lékařském slovníku - medicína. A k ní je třeba mít obrovský respekt. Terapeut by měl být neinvazivní, podporující a umět držet prostor. Tradiční psychoterapie je často intervenční. Využívá určité metody a techniky, které se terapeuti v psychedelicky asistované terapii spíše snaží odnaučit. Snaží se dělat méně a být spíše průvodci.  

Lze podstoupit psychedeliky asistovanou terapii za účelem sebepoznání?  

Člověk může užívat psychedelika za účelem sebepoznání a já jsem zastánkyní toho, že to může dělat bezpečně. Ale i tehdy by to mělo být pod vedením zkušeného terapeuta. Motivace „chci se rozvíjet, chci se poznat“ může stačit. Nicméně každý si neseme nějaká traumata, ať už vědomá nebo ne. V naší kultuře ještě stále převládá stereotyp, že trauma je výjimečná věc, která se týká jen některých. Projít životem bez traumatu je prakticky nemožné. Velká část nárůstu zájmu o seberozvoj je podle mě výsledkem toho, že si lidé uvědomují, že nějaké trauma mají, a jsou zvědaví, co ta traumata obsahují. Přes vedené a vědomé zážitky s psychedeliky může člověk nahlédnout do svého nitra v soucitném kontextu – dokáže se podívat na svůj příběh i na jeho aktéry se soucitem. To je hluboce terapeutické a hojivé.   

Na psychedeliky asistovanou terapii se obracíme ve chvíli, kdy chceme zpracovat nějaké trauma. Co když ta zkušenost bude traumatická sama o sobě?  

Může jít o retraumatizaci – v některých případech, když psychedelický zážitek není vedený nebo je vedený špatně, se může člověk znovu traumatizovat, protože zažívá něco, co není schopen sám zpracovat (ačkoliv retraumatizace není jediná možnost, proč je zážitek traumatizující).Klienti, se kterými pracuji na integračních sezení, často absolvují zážitky, na které nejsou připravení – ať už co do obsahu, dávky nebo typu látky. Například si vezmou příliš velkou dávku LSD doma a bez dozoru. Následně zažijí to, čemu říkáme bad trip, což je náročná psychedelická zkušenost. V terapeutické terminologii je to právě ten zážitek, který není integrován a zasahuje do běžného života – může vést až k psychóze nebo jinému vážnému narušení duševního zdraví.  

Jak tomuto předejít?  

Přípravou, integrační podporou, zabezpečením bezpečného set a setting, případně rozhodnutím se psychedelikům vyhnout úplně. Tato terapie není pro každého a je důležité poslouchat i vnitřní hlas, který před psychedeliky varuje.  

Integrace začíná už v přípravě. Záleží na tom, s jakým záměrem člověk do zážitku vstupuje, jak se na něj připraví, jak o sebe pečuje – jestli spí, medituje, co konzumuje, jestli je v psychickém rozpoložení, které mu umožňuje zážitek vůbec pojmout. A velmi důležité je také to, co se děje poté. Pokud se člověk po zážitku vrátí okamžitě do běžného městského života – jako když přistanete z amazonské džungle v neděli na pražském letišti a v pondělí sedíte v kanceláři – tak ten zážitek často zmizí, nebo mu dokonce můžete uškodit. A léčení se pak neděje. 

Jakou roli v tom všem hraje microdosing? Je to obrovský trend, který žije vlastním životem hlavně na sociálních sítích…  

Microdosing zatím není odborníky doporučovaný způsob práce s psychedeliky. Jsem v tom velmi opatrná. Když se mě někdo zeptá, jestli ho doporučuji, odpovím, že ne. Ano, existují lidé s určitými úzkostnými nebo depresivními poruchami, kteří popisují subjektivní úlevu a pocit, že se mohou znovu začlenit do společnosti. Ale podle mě je to nebezpečné, protože zatím nemáme dostatek výzkumů o jeho dlouhodobých účincích – ani na jednotlivce, ani na společnost.  

Existuje mnoho odstrašujících anekdotických případů. Často se nedodržují protokoly, lidé to přeženou, a pak například usednou za volant nebo jdou do práce. Vím o případu zdravotních sester, které pod vlivem mikrodávkování udělaly vážné chyby, a jeden pacient na to doplatil životem. Teď si představte řidiče autobusu, lékaře nebo kohokoli, kdo nese zodpovědnost za lidské životy – a přecení svou dávku. Následky mohou být devastující.  

Jak důležitý je spirituální rozměr psychedelického zážitku?  

To je krásná otázka. Spiritualita znamená pro každého něco jiného. Pro mě je to propojení s větším celkem, s přírodou, s inteligencí, co mě přesahuje. Takový zážitek mě neohrožuje, ale naopak přináší pocit údivu, respektu, obrovské pokory. Jsem součástí něčeho většího, o co se mohu opřít a to samé se nachází ve mně. Stává se to mým zdrojem. Je to vnitřní síla, která je ve mně a zároveň i ve všech lidech, v přírodě, ve vesmíru. Tento pocit propojení je velmi léčivý. Neobjevuje se v každém psychedelickém zážitku, ale když přijde, je naprosto zásadní. Mnozí lidé jej prožívají jako silné napojení na přírodu. Psychedelické látky nás často vedou zpět k přírodě, k tomu, že si uvědomíme, že nejsme oddělení, že jsme ta příroda. Toto propojení nás činí lidštějšími, citlivějšími, pokornějšími a zodpovědnějšími – k sobě, k druhým, k rostlinám i zvířatům. Mění se narativ oddělenosti na narativ jednoty. Tady vnímám obrovskou sílu.  

O iniciativě Curacura  

Curacura je místo, kde se trauma nepatologizuje, ale chápe se jako součást životního příběhu, který si zaslouží být vyslyšen. Spojuje vědecké poznatky s tradičními léčebnými praktikami a klade důraz na bezpečný a respektující proces, v němž se klienti učí znovu objevovat vlastní životní sílu a radost. Kristína Pomothy je také spoluautorkou publikace Psychedelika v Česku a na Slovensku, která mapuje zkušenosti, pohledy a vize třiceti českých a slovenských vědců, terapeutů, umělců i aktivistů.