Fenomén otevřeného vztahu: Sblíží vás, nebo všechno definitivně zničí?

Odjakživa měly milostné příběhy stejnou zápletku: dva lidé se potkají, zamilují se, zavřou za sebou dveře a svět kolem zmizí. Touha – emocionální i fyzická – se zúží na jedinou osobu. Věrnost se stane synonymem pro oddanost. Je to verze romantiky, v níž většina z nás vyrostla. Byla nám předkládána nejen jako ideál, ale vlastně jako jediná přijatelná podoba lásky. Jsme naprogramovaní – skrze výchovu, média, společnost i náboženství –, že nám jednou do života vstoupí „ten pravý“ a všechno do sebe zapadne jako puzzle.

Dnes už si víc uvědomujeme, že tenhle model lásky není tak přirozený, jak jsme si mysleli. Mluvíme o genderových rolích, rigidních stereotypech i o různých podobách sexuality a intimity. Víme, že monogamie není univerzální lidskou normou, ale jen jednou ze strategií, které si lidé vyvinuli v reakci na svět kolem sebe. A pro čím dál víc párů se tenhle rámec začíná zdát příliš těsný. Je monogamie opravdu jediným měřítkem hloubky citu? A nemůže naopak intimita růst právě ve chvíli, kdy se zbavíme majetnického uvažování a nahradíme ho upřímností?

Co otevřený vztah skutečně znamená 

Pod pojmem „otevřený vztah“ si možná představíte chaos, promiskuitu a neomezenou svobodu. A ano, příklady jako rozchod zpěvačky Lily Allen a herce Davida Harboura ze Stranger Things mohou působit jako důkaz, že tenhle model nefunguje. Otevřený vztah ale nemusí nutně končit bolestí – jen vyžaduje zralost, schopnost otevřeně komunikovat a určitou dávku sebereflexe. Což, jak napovídá nová revenge deska Lily Allen, možná Harbourovi trochu chybělo. 

Na rozdíl od polyamorie, v otevřeném vztahu exisuje primární pouto – dva partneři se dohodnou na možnosti sexuálních či romantických vazeb mimo svůj pár – s vědomím a souhlasem obou. Často spadá pod širší zastřešující pojem „etická ne-monogamie“. 

Když se ozve ego 

Debata o otevřeném vztahu mnohdy začíná zhruba takto: „Takže já můžu mít sex s jinými lidmi a přitom zůstat v tomhle vztahu? To beru! Počkej… ale ona taky? Aha. Tak to fakt ne.“ Jakmile se z teoretické představy stane realita, narazí člověk na své ego – na to, co se bojí, žárlí a srovnává. A překonat ego není jednoduché.Myšlenka, že partner může prožít intimitu s někým jiným, se téměř vždy dotkne našeho pocitu vlastní hodnoty. Vyrůstali jsme ve vzorcích, které lásku spojují s výlučností: pokud mě miluje, nechce nikoho jiného. Aby bylo možné projít otevřeným vztahem bez hlubokých šrámů, je potřeba velká dávka vnitřní jistoty. Umět oddělit lásku od vlastnictví, sex mimo vztah od zrady. A dokázat sedět v nepohodlí. 

Zvědavost vs. krize 

Záleží na tom, v jakém rozpoložení se k otevření vztahu rozhodnete. Můžete být se svým partnerem naprosto spokojení – milujete se, jste si parťáky a chcete spolu zestárnout. Jenže vám možná chybí novost. Toužíte prozkoumat svou sexualitu i mimo svůj vztah. Třeba jste spolu už od puberty a nikdy jste neměli jinou zkušenost. Tyto pocity ale nutně nesouvisí s nedostatkem lásky nebo nespokojeností. Touha objevovat a hluboký cit k jednomu člověku se totiž nevylučují. Mohou existovat vedle sebe. 

A pak je tu druhý scénář: otevření vztahu jako pokus o jeho záchranu. Jste spolu spíš ze zvyku, koexistujete, spojují vás děti nebo společný majetek a rozchod se zdá být tou složitější variantou. V naději, že do vztahu vrátíte jiskru, se rozhodnete ho otevřít. Jenže otevření vztahu žádný nefunkční vztah neopraví – naopak spíš zesílí to, co už v něm je. Pokud je komunikace slabá, důvěra křehká nebo pod povrchem bublá nevraživost, tímto krokem se praskliny ještě prohloubí. Navíc se pravděpodobně otevřou staré rány. V takovém případě může být tím nejupřímnějším projevem lásky – k partnerovi, k sobě i k dětem – rozchod. Klidný, s respektem, dřív než se do vztahu vloudí hořkost a vy kromě partnera ztratíte i svého kamaráda. 

Jak otevřít vztah 

Když se rozhodnete vztah opravdu otevřít, je dobré mít předem jasno v pravidlech. Někdo se řídí zásadou „Don’t ask, don’t tell, but don’t lie“ – jinými slovy: co oči nevidí, to srdce nebolí, ale když se zeptám, chci slyšet pravdu. Některé páry si nastavují i konkrétní hranice: třeba že se s daným člověkem neschází opakovaně, nebo že si ho nezvou domů.  

Důležité je, abyste se na tom shodli oba. Abyste si dokázali upřímně říct, proč to chcete zkusit, co je pro vás ještě komfortní a co už ne. Ujistěte se, že do toho jdete oba s otevřenou myslí a maximální ohleduplností vůči tomu druhému. Žádné hry, žádné skóre.

Zároveň je potřeba zůstat přítomný ve vztahu, který už máte. Nepřestávat se zajímat, nezanedbávat se navzájem. A hlavně – odložit majetnické myšlení, neustálé hlídání toho „mého“. Vnímat partnera jako samostatného člověka, ne jako prodloužení sebe. A respektovat, když řekne stop. 

Vděčnost za to, co mám

S otevřením vztahu přichází i velká očekávání. Mnoho lidí ale nakonec zjistí, že „venkovních“ setkání není tolik, kolik si představovali – a že nejsou ani zdaleka tak vzrušující, jak doufali. Najednou se ukáže, že tráva u sousedů vlastně není zelenější. Fantazie se rozplyne, nahradí ji nová perspektiva a s spolu s ní vděčnost za to, co už mají doma.  

Pokud tímto testem projdete – dokážete respektovat pravidla, která jste si nastavili, zůstanete k sobě pozorní a budete dál pečovat o svůj vztah – může vás to paradoxně sblížit víc než kdy dřív. Ne proto, že by to byl recept na štěstí, ale protože jste spolu prošli něčím, co vyžaduje hodně upřímnosti. A to samo o sobě mění způsob, jakým se dva lidé dívají jeden na druhého.