Syndrom Petra Pana: Proč někteří muži nikdy nedospějí?

Šarmantní, ale jen na chvíli

Říká se tomu syndrom Petra Pana. Ano, přesně podle toho slavného knižního hrdiny, který utekl do fiktivní Země Nezemě, kde se nestárlo, a tedy vlastně ani nedospívalo. A byť se to zdá úsměvné, podobných mužů, kteří touží být dětmi i v dospělosti, je stále poměrně dost. Jsou sice zábavní a neuvěřitelně šarmantní, ale jakmile dojde na nějaké vážnější téma, okamžitě se stáhnou a odmítají se jakkoliv angažovat. „Takoví muži chtějí zůstat dětmi hlavně proto, aby nemuseli trpět, nést zodpovědnost, žít v realitě. Mají za to, že kdyby mohli zůstat dětmi, netýkal by se jich běžný a často náročný život. Byli by ve svém světě zábav a her, kam na ně nemůže tvrdá skutečnost,“ zmiňuje se psycholog Dan Kiley, který tento syndrom v roce 1983 oficiálně pojmenoval. Jsou to muži nevyzrálí, kteří se vyhýbají zodpovědnosti, mají strach z trvalých vztahů a na svém okolí de facto parazitují.

Bojí se samostatnosti a odpovědnosti

Není snadné je ale odhalit na první dobrou. Jsou to totiž muži velmi výmluvní, okouzlující a nekonvenční. Tedy na první pohled. Teprve na ten druhý zjistíte, že tyhle věčné děti neumějí žít jinak než na cizí účet, tedy většinou na ten váš. Dospělost je totiž děsí, vnímají ji jako hrozbu a raději volí život bez samostatnosti, odpovědnosti a sebejistoty. „Opravdu věří tomu, že dospět znamená čelit těžkým a bolestivým životním situacím, potýkat se s nepřekonatelnými překážkami a nepříjemnými povinnostmi,“ podotýká americká psycholožka Andrea Mathewsová. Zapomínat na odpovědnost však nelze věčně. A řešit důležité, byť občas nepříjemné věci, musí v páru oba, nikoliv jen jeden. Starostí o domácnost a vyřizováním drobných formalit, o které se staráte výhradně jen vy, to totiž jen začíná…

Žijí na cizí účet

Tím největším problémem mužů s takzvaným syndromem Petra Pana je totiž fakt, že nedokážou žít na vlastní účet. Jsou to sice volnomyšlenkáři a vnitřně svobodní lidé, kteří si zásadně žijí po svém, avšak nejsou schopni se o sebe sami postarat. „Lidé s tímto syndromem tak nějak očekávají, že jim celý svět bude dělat nezištné opatrovníky, a ani je nenapadne přemýšlet o tom, jestli je to v pořádku,“ zmiňuje se Mathewsová. V reálném životě to může být spisovatel nebo umělec, který nic kvalitního netvoří, ale stále čeká, že mu odněkud budou téct peníze, dokud zázračně a bez práce neprorazí. Ve vztahu s tímto mužem se tudíž rychle, i když nechtěně, dostanete z bouřlivého dobrodružství do role přetížené ženy a pečovatelky, která nedostává nic zpátky, třebaže se stará o finanční stabilitu i emoční potřeby svého partnera. A není přece možné jen dávat, občas musíte i brát…