Jak překonat strach a neutíkat před problémy?

„Jediným vítězstvím nad láskou je útěk,“ tvrdil vojevůdce a proslulý milovník Napoleon Bonaparte. Na druhou stranu, jeho milostná dostaveníčka s dámami prý netrvala déle než tři minuty, takže není jisté, kolik toho o lásce, potažmo životě, skutečně věděl...

Kamarádka Eva si už od školky myslí, že rozhodně platí. Problém je, že před tím pomyslným malým grázlíkem, který jí na hřišti sypal písek do punčocháčů, utíká stále – i ve svých pětadvaceti letech. Útěk se stal její životní strategií. Ve vztazích si tak Eva vždy nechává pootevřená zadní vrátka a v zaměstnání utíká před úkoly, do kterých se jí nechce. Výsledkem je pak to, že své partnery zraňuje a ztrácí a do práce chodí se staženým žaludkem, co za průšvih zase vyplave na povrch.
Útěk je taktika osvědčená miliony let – pro své přežití jsme ji úspěšně uplatňovali už v době, kdy jsme ještě chodili po čtyřech. Přesto není vždy taktikou vhodnou. Tomu, kdo před problémy pouze utíká, se může snadno stát, že nakonec uteče i před životem samotým…

Možnost volby
Důležité je poznat, čeho se vlastně bojíme, což nebývá vždy jednoduché, vzhledem k tomu, že máme tendenci zdroj strachu vytěsňovat. „Když známe příčinu, pak máme možnost volby – můžeme se rozhodnout, jestli utečeme, nebo nikoli. Prozkoumat kořeny svého útěkového vzorce lze například skrze psychoterapii či jiné techniky, které nás vracejí zpět k sobě samým,“ radí psycholožka Lucia Černá.
Kolegyně Veronika například žila pět let s mužem, se kterým byla jen proto, že se bála samoty. „Nemilovala jsem ho. Vždycky jsem sama sobě řekla, že teď s ním prostě budu šťastná. Fungovalo to třeba měsíc, a pak mi bylo ještě hůř,“ říká Veronika. Nakonec ji po vleklém a frustrujícím vztahu partner opustil. „Já před tím rozhodnutím jen utíkala, jsem mu vděčná, že to rozhodl za mě,“ dodává Veronika. V době nespokojeného vztahu jí prý pomáhalo ‚utíkat‘ do světa fikce. „Žila jsem příběhy filmových a seriálových hrdinů a docela mě to pohltilo,“ svěřuje se.

Když vládne sobectví a strach
Nepříjemným důsledkem životní útěkové strategie je bohužel to, že člověk neubližuje jen sobě, ale i druhým. Může jít třeba i ‚jen‘ o to, že jsme partnerovi při rozchodu nedokázali říct, proč se s ním rozcházíme („už půl roku jsem zasoubená s někým jiným“), a necháme ho v porozchodové agonii tápat, co udělal špatně, a doufat, že nás získá zpátky. „Někdy v sobě člověk nemá dost lásky a odvahy k tomu, vcítit se do potřeb svých blízkých, a dává na první místo sebe a své uspokojení,“ říká Černá.

Co si však počít v opačném případě? Tedy když s útěkářem žijeme? Jak se nenechat otrávit jeho odporem k řešení problémů a úniky hodnými kouzelníka Harryho Houdiniho? „Tendenci vzít nohy na ramena spustíme, když oslovíme v druhém jeho citlivé, zraněné místo. Když jej argumentací zaženeme do kouta, příliš na něj tlačíme či jen přineseme téma k řešení v nevhodný čas,“ říká Lucia Černá a dodává, že útěkové reakce vznikají vršením a kupením scén i hádek, které k ničemu nevedou, ale také žárlivostí. Rada tedy zní: dejte mu prostor a netlačte na něj.

EBC promo