Láska hory přenáší? Díl 2.

Vy byste se raději dívala na komedii, zatímco on chce jít na fotbal? Žádná tragédie, vztah může vydržet, i když nemáte nic společného.

Stačí se přizpůsobit?

Jistě máte ve svém okolí kamarádku, která se zamilovala a změnila k nepoznání. Zatímco dřív s vámi vymetala večírky a řádila jak černá ruka, najednou je z ní milá hospodyňka, která vám vypráví, jak objevila nový skvělý recept na polévku. Pokud si už na vás najde chvíli, do půl hodiny dorazí i její přítel. Společně totiž tráví veškerý volný čas a každou větu začínají slovem ‚my‘. Většina lidí, kterou ‚myóza‘ postihla, se svému partnerovi dokonale přizpůsobí, i co se týče koníčků. Najednou s překvapením zjistíte, že vaše kamarádka začala chodit na fotbal a hraje badminton. Ne že by ji to úplně bavilo, ale považuje to za naprostou samozřejmost, protože fotbal a badminton baví jejího přítele. Spojení je tak naprosto dokonalé. Psychologie má pro tento fenomén název ‚folie a deux‘, kdy se oba partneři stanou v podstatě jednou osobou. „Často jsou v takovém vztahu na sobě partneři skutečně závislí, což není samozřejmě úplně zdravé. V takovém případě totiž ztrácíte svoji osobnost, vzdáte se svých koníčků, přátel a názorů. Totálně se přizpůsobit svému partnerovi je cesta do pekla, protože si vás ten druhý přestane vážit,“ vysvětluje psycholog Radek Ptáček.

Jenomže co s tím, když vám hrozí opačný problém a těch styčných ploch je opravdu málo, jako tomu bylo v mém případě? Potom hrozí, že vztah zase nemá co držet pohromadě, a dospěje dříve či později k zániku… „Často se stane takovým pojítkem ve vztahu dítě, ale otázka je, zda je to pro zdravý vztah dostačující,“ dodává doktor Ptáček. Člověk je totiž sociální tvor a pocit lásky a sounáležení patří k základním lidským potřebám.

Když se zamilujete a váš cit je opětovaný, nemusíte první dva roky nic moc řešit. Všechno totiž za vás obstará ,chemie‘. Svět je krásný. Chodíte spolu do kina, na procházky a víkendy trávíte v posteli. Nic jiného kolem vás neexistuje a ke štěstí vám stačí jen vzájemná radost z toho druhého. To ale bohužel pro dlouhodobý vztah nestačí. „Láska je čistě chemická reakce, kdy jsou k sobě dva lidé přitahováni, aby zplodili potomka. Tato fáze trvá maximálně dva roky. Pak chemie vyprchá a přesně v tom momentě teprve začnete pořádně přemýšlet o tom, co s tím druhým vlastně máte společného. Člověk, se kterým byste dřív strávila měsíc třeba i zavřená ve sklepě, vás najednou dráždí i tím, jakým způsobem si do úst vkládá vidličku. Dochází k vystřízlivění. Slýchám pak věty jako ,My už si nerozumíme‘ nebo ,Už ho to se mnou asi nebaví‘,“ říká doktor Ptáček.

To, co v takovém vztahu chybí, jsou ony styčné plochy. Ne každý živočich potřebuje ke svému životu sociální vazby (například medvěd se spokojí s tím, že se s medvědicí sblíží jen za účelem rozmnožování, a poté vede dál svůj samotářský život), člověk ale ano. A pokud tato potřeba není naplněna, dochází k pocitům frustrace, deprivace a deprese.

Přesto existuje spousta dvojic, které spolu žijí i přesto, že moc společného nemají. „Mnoho párů spolu zůstává třeba jen z toho důvodu, že neumějí žít jinak. Hlavně ženy mají tendenci zachraňovat a zachovat i nepříliš funkční vztah. Svoji roli zde hrají také obavy z toho, že už si nikoho jiného nenajdou a podobně. Dlouhodobě ale taková situace únosná není a později dochází k pocitům frustrace právě z důvodu nenaplnění základních lidských potřeb,“ vysvětluje doktor Ptáček. Rozeznat včas moment, kdy je čas odejít, a hlavně sebrat odvahu odejít z na pohled pohodlného vztahu bývá to nejtěžší. Ale jde to.