Ženy a transformace

Vzpomínáte si, jak otevřeně jsme vnímali svůj rodný jazyk, když jsme ještě byli malými dětmi? Ten malý tvor, který se teprve učí používat řeč, se na ni dívá jako cizinec. Jako by ji viděl očima návštěvníka, protože pro něj ještě není ničím mechanickým. Dosud mu nezevšedněla, takže ji prožívá velmi citlivě a živě. Navíc dětská fantazie je také zatím otevřená mnoha různým možnostem, které dospělá mysl vyhodnotí jako nereálné.
Docela dobře si pamatuji na rozčarování, které se dostavilo při zjištění, že básník nehodlá psát své verše tužkou přímo na obočí, nýbrž je docela obyčejně zaznamená na papír a použije k tomu tužku na obočí, protože asi jinou zrovna nemá po ruce.
Jako dítě jsem neměl žádný problém představit si, že „totam“ a bláto je totéž, protože v písni se přece zpívalo: „to tam je bláto“. Když Petr Spálený zpíval svůj tehdejší hit s refrénem: „ústa dívky Dáši“, představoval jsem si, jak úžasné to musí být u stadívky Dáši. Nemohla to být přece jen nějaká obyčejná dívka. Vydala hned za sto dívek, a proto to byla stadívka.

Má fantazie ožívala pokaždé, když hlasatelka někoho představila jako doktora vět.
Protože jsem tehdy neměl ani tušení o existenci nějakých věd, natož jejích doktorů, představoval jsem si, že tito lidé léčí věty – byli to tedy doktoři vět. Vidina, ve které doktor zkušeně operuje ledabyle napsaný háček nad nějakým písmenem, se mi často vracela.
Na toto zostřené vnímání a prožívání však dospělí často a rychle zapomínají, takže je potom jejich děti iritují, když právě díky němu vznikají nejrůznější nedorozumění.
A existuje ještě daleko podstatnější úskalí, na které tyto dva vzdálené světy narážejí. Děti totiž ještě vůbec neznají naši přetvářku a s ní spojenou ironii, která dospělého možná může někdy pobavit, jenže ironie je vždy spojená s něčím snižujícím, a dokonce někdy až ponižujícím. Ironii totiž často používáme, když se bráníme něčemu, co vnímáme jako přílišné ohrožení, přičemž nemáme dost síly na to, abychom to pojmenovali přímo. Je za ní skryt pocit, že něco je daleko silnější než my, takže se pokoušíme ironií tomu část oné převahy odebrat. Sami se cítíme poníženi, takže máme snahu ponižovat.
Když diplomat prohlásí „domnívám se, že o pravdivosti vašeho tvrzení by se dalo s úspěchem pochybovat“, mohl by stejně dobře říci „nevěřím vám“, jenže to je chápáno jako společensky nepřijatelné.
Naše děti ironii vůbec nechápou, a pokud jim dokážeme naslouchat, mohou nám občas být v tomto ohledu velmi dobrými učiteli.
Jedna maminka například vyprávěla, jak v noci řešila kalamitu, způsobenou vadou pračky. Všude na chodbě byla voda a tahle maminka ji uklízela – s patřičným emočním doprovodem. Vtom se otevřely dveře dětského pokoje a do chodby vstoupil její skoro tříletý syn. „Ty jsi mi tu ještě chyběl,“ procedila maminka skrze zuby.
„Právě proto jsem přišel,“ odzbrojil ji její syn.

Další potíž spočívá i v tom, co bylo naznačeno hned v úvodu. Děti totiž naše vyjádření berou doslovně. Rozumějí jim právě tak, jak byla vyslovena, nikoli tak, jak jsme je mínili. Pak se může stát to, co vyprávěla zase jiná maminka, která šla se svým malým synem na procházku po dešti.
„Přes ty kaluže jdi opatrně,“ řekla mu. Po chvíli se otočila a ke svému zděšení uviděla, jak její syn prochází přímo kalužemi, ovšem činí tak s velkou opatrností. V první chvíli se na něj chtěla dokonce rozčílit, byla však natolik při sobě, aby jí došlo, že její syn zcela přesně provádí, co mu bylo řečeno.
Snad opravdu nemůže být chybou, když se pokusíme vnímat své děti poněkud otevřeněji. Náš život s nimi to může značně obohatit a naše děti se s námi začnou cítit daleko lépe. Uvolní se a neodnesou si možná z naší výchovy tolik traumat, kolik jich na svém kontě mívají jejich rodiče.
To je přístup, který by naši budoucnost možná opravdu dokázal změnit k lepšímu…

EBC promo