Ženy a transformace

Když někdy pozorujeme všechny ty podstatné rozdíly mezi dětskou čistotou, svobodou, spontaneitou, divokostí, nepodmíněnou láskou k lidem i ke světu a naprogramovaným, prolhaným světem takzvaných dospělých, možná si položíme otázku, jak je to možné, že dítě vůbec na něco takového přistoupí. Možných odpovědí je mnoho, ale tím nejpodstatnějším důvodem je asi to, že dětská duše vůbec žádnou lež nezná, takže všechno, co k ní přichází, bere jako pravdivou skutečnost. Ostatně dospělí už často ani nevědí, nakolik se vzdálili živoucímu proudu reality. Jak hluboko se nechali vtáhnout do onoho soukolí naprogramovaného systému, který vzniká naší nepozorností a neusiluje o nic menšího než získat a pohltit naše duše – a to ještě za našeho vlastního souhlasu.

Podobně na tom byli a jsou všichni přírodní lidé, pro které je kontakt s naší civilizací zpočátku vždy destruktivní.

Dítě své rodiče miluje, takže má i touhu vycházet jim vstříc a naplňovat jejich představy a očekávání. To se samozřejmě mění ve chvíli, kdy dosud dětské tělo začíná dospívat, takže bouře hormonů už tomu – dosud tak poddajnému – tvoru prostě nedovolí, aby tak podstatná a potlačovaná část jeho osobnosti i nadále živořila někde v ústraní. Proto se tato odmítaná část právě v pubertě začíná velmi silně projevovat a je to taková změna, že se dříve dětem v tomto stadiu říkalo – jinoch, jinoška. To bylo ještě v době, která tomuto stadiu lidského vývoje přiznávala jistou úctu. Dnes je jinošství vytlačeno puberťáctvím. Takové přejmenování ukazuje na nevědomou snahu snížit hodnotu této proměny, což přirozeně vede k ještě tvrdším generačním konfliktům.

V každém případě můžeme konstatovat, že ještě do nedávné doby začínaly být děti již kolem čtvrtého, pátého roku domestikované. A co se nepodařilo rodičům, dokončil takzvaný vzdělávací systém, který je ve skutečnosti rafinovaným způsobem, jak vzít dětem poslední zbytky svobody a zapojovat je stále hlouběji do systému konkurence a vzájemné nevraživosti. Zcela v duchu osvědčené římské praktiky – rozděl a panuj.

O to větší šok přináší celému tomuto systému zvláštní jev, který akceleruje zejména po roce 2000. Je jím stále přibývající množství dětí, které jsou velmi nepoddajné a odmítají přistoupit na nerovnost a diktátorský systém. Jejich základním znakem je tendence k partnerskému přístupu, takže snaha vnutit jim rodičovskou nadřazenost vychází naplano, zatímco pokud je bereme jako autonomní bytosti a usilujeme o společnou dohodu, vycházejí nám vstříc. Nepožadují naši dokonalost, nýbrž lidskost.
V knize Siegfrieda WoitinaseIndigové děti můžeme dokonce číst výpověď jedné takové dívenky, která přímo říká: „Přicházíme, abychom změnili své rodiče.“
A opravdu znám případ, kdy otec jednoho ‚indigového‘ chlapce prohlásil: „Pochopil jsem, že ho buď musím zabít, nebo se změnit.“

Tento muž naštěstí zvolil druhou variantu, ovšem náš diktátorský systém, který se masovým přílivem těchto dětí zákonitě cítí být ohrožen, volí daleko pragmatičtější přístup. Indigové děti, které navíc často bývají i mimořádně talentované, takže svými schopnostmi své okolí obvykle převyšují, bývají velmi snadno stigmatizovány nejrůznějšími diagnózami typu – lehká mozková dysfunkce, poruchy pozornosti, hyperaktivita atd. Pak už je jen krok k jejich medikaci, která sice utlumí nežádnoucí projevy, ale duše těchto bytostí de facto opravdu zabíjí. Neboť bezduchému systému skutečně právě duše překáží nejvíc v jeho zmechanizovaném ‚správném‘ fungování.

Budeme někdy schopni těmto bytostem opravdu začít naslouchat? Jestliže se jich rodí víc a víc, nemůžeme být na pochybách o tom, že to něco znamená. Dokážeme včas začít přehodnocovat naše zatuhlé a zatuchlé ‚pravdy‘ tváří v tvář tázavým pohledům našich vlastních dětí? Nebo je raději budeme brát jako ‚postižené‘, takže do nich svá vlastní ‚postižení‘ prostě jen promítneme, abychom je opět naložili našim dětem na bedra stejně, jako se to dělo vždycky? Jenže indigové děti nám to očividně nechtějí tak snadno umožnit…

EBC promo