Ženy a transformace

Jednu z nejpodstatnějších kapitol v našem životě představují naše děti. Milují je dokonce i muži, ovšem pro ženu-matku je příchod dítěte rozhodující změnou v jejím životě. Muži i ženy mají však jako rodiče úkoly, které se doplňují. Například u indiánů byly děti zhruba do svého dvanáctého roku téměř výhradně v péči žen. Potom se – zejména o chlapce – víc a víc staral otec, který je zasvěcoval do umění života divokého a svobodného lovce, zatímco děvčátka zůstávala daleko více ve společnosti žen.

Jednoduše řečeno, ženská péče se více týká zakořenění a rodinného krbu domova, zatímco muž své děti uvádí do širšího a vzdálenějšího světa, jakmile k tomu začínají dozrávat. Myšleno pochopitelně na všech možných úrovních našeho života.

Mezi způsobem, jakým pečují o své děti indiáni, a naší výchovou existuje celá řada důležitých rozdílů. Jedním z těch, které jsou velmi nápadné, je fakt, že indiáni, jimž se narodilo dítě, nemění nic na svém dosavadním způsobu života. Naopak je to na dítěti, aby postupně vrůstalo do života kmene. Naproti tomu život typického Euroameričana, a hlavně Euroameričanky, se s příchodem dětí mění od základu.

Indiánské dítě nemá žádné hračky, ale postupně dostává k dispozici miniaturní nástroje, s nimiž se samo učí zacházet. Nikdo je neopravuje, nikdo se mu nevysmívá. Jihoameričtí chlapci se učí používat luk už ve svých dvou letech. Dospělí nijak nemění tón řeči, když mluví se svými dětmi. Naproti tomu jejich děti jsou všude s nimi. Neustále. Navíc u indiánů nepozorujeme ani infantilitu, ani závislost a připoutanost k dětem. A už vůbec je nepředstavitelné, že by indiánští rodiče nějak mluvili do života svým dětem.

Náš svět působí, jako by do něj děti jaksi nepatřily. Musíme úplně jinak zařídit naše domácnosti, vybavit automobily a chodíme s dětmi na dětská hřiště, což jsou jakési dětské rezervace. Není úplně snadné hned rozpoznat kořeny těchto odlišností, ale přece jen si snad můžeme uvědomit jeden z těch nejpodstatnějších důvodů, proč je indiánské dítě přijímáno právě takové, jaké je, zatímco dítě civilizovaného světa je nutno zásadním způsobem změnit, ochočit, civilizovat. U některých psychologů dvacátého století je ještě možno se dočíst, že dítě je vlastně něco jako psychopat.

Myslím, že ten největší háček spočívá v tom, čemu se v hlubinné psychologii říká archetyp dítěte. Je to ona křehká a jemná rovina našeho duševního a duchovního života, která má ještě velmi živý vztah k platónskému světu věčných idejí, takže s velkou citlivostí vnímá a prožívá rozdíly mezi ideálem a faktickým stavem věcí. Pro naši duševní harmonii je přirozeně nezbytné, aby se tyto dvě roviny k sobě alespoň blížily, takže jestliže žijeme ve světě, který je pravým opakem kýženého stavu, znamená to, že naše vnitřní dítě pouze živoří.

Je tedy jen logické, že – pokud nerozvíjíme a nevyživujeme své vnitřní dítě – o to více se upínáme k ‚našim‘ dětem. A dokonce požadujeme, aby naplnily ony ideály, jichž jsme my sami nedosáhli. Ignorujeme jejich vlastní povahu i sklony a vnucujeme jim své představy. Dokonce je trestáme, když nenaplňují naše sny.

U žen-matek existuje ještě jedno specifické úskalí, kterým je jakési zvěcnění dítěte, se kterým tráví tolik času a o které pečuje. Dokonce o svém dítěti mluví přímo před ním ve třetí osobě, když někomu říká: „On už muví. Představ si, co zase udělala…“ atd.

Asi bychom měli rozvíjet své vlastní vnitřní dítě a potom bychom těm, které se k nám narodily, také uměli poskytnout autonomii, která jim přirozeně patří. A my sami? Přestali bychom být infantilní a místo toho bychom našli dávno ztracený poklad původní spontaneity. Je totiž velký rozdíl mezi dětinskostí a oním znovunalezeným stavem dětské čistoty a bezelstnosti, který otevírá brány království nebeského.

Ostatně velkými učiteli v tomto směru jsou takzvané indigové děti, na které zaměříme svou pozornost příště.

EBC promo