Ženy a transformace

Pokud se máme poněkud hlouběji podívat na značně ožehavé téma Stínu, je třeba nejprve si ujasnit, co tím vlastně máme na mysli.
Vzhledem k tomu, že jsme už jako malé děti vedeni k tomu, abychom naplňovali jakési společenské normy, musíme se naučit nějak potlačit určité stránky naší povahy, které těmto normám neodpovídají. Něco z nás je kýžené a žádoucí – je to jistá role, kterou se učíme hrát na veřejnosti, a do značné míry i sami před sebou. Jung tuto rolu označil jako Personu. A to ostatní začínáme odmítat nebo alespoň ukrývat. A právě ony odmítané části naší vlastní přirozenosti potom tvoří náš Stín, tedy cosi v nás, co prožíváme jako méněcenné, ale především časem už Stín příliš nespojujeme sami se sebou. Místo toho jej bez váhání přisoudíme komukoli, kdo se jeví být vhodným nositelem této naší projekce. Dokonce i Ježíš – jeden z prvních analytiků – prohlásil něco v tom smyslu, že raději se zabýváme třískou v oku svého bližního, zatímco břevno v našem vlastním oku nevidíme. Přesněji řečeno – tato tříska v oku bližního nás značně popuzuje, protože my sami jsme přece právě v tomto ohledu čistí jako lilie. Čím světlejší je tedy naše Persona, tím temnější je náš Stín.
Zkušenost nás učí, že pokud máme ochotu začít svůj vlastní Stín přece jen více akceptovat, nestávají se z nás sice hned andělé, ba naopak začínáme si svou méněcennost více uvědomovat, ale přinejmenším už nás méněcennost ostatních tolik nerozčiluje.
Ve vztazích mezi muži a ženami existuje v tomto ohledu jedna velmi specifická rozdílnost, která se potom silně otiskuje do naší vzájemné komunikace.
Jelikož muži jsou naučeni mnohem více vědomě myslet a méně vědomě cítit, daleko snadněji ztrácejí se svým Stínem kontakt. Mužské vědomí dokáže velmi obratně vytvářet obraz, ve kterém je jeho nositel vzorem všech ctností, zatímco jeho nejbližší okolí jej nepříjemně spoutává svou méněcenností.
Ženy mají obecně ke Stínu daleko přirozenější postoj, což je do značné míry dáno právě jejich vědomě rozvíjeným cítěním, které je vlastně základním sociálním faktorem. Marie-Louis von Franz říká, že žena se ve vztahu ke svému Stínu pohybuje s podobnou přirozeností, s jakou putuje po obloze přibývající a ubývající měsíc. Z toho důvodu umí dávat právě ženy daleko volnější průchod i svým temnějším stránkám. Nemusejí o tom číst žádnou složitou literaturu, a přece dovedou udržet daleko těsnější vědomý kontakt se svými ‚stínovými‘ stránkami. Právě proto jimi v konečném důsledku nebývají tolik ohrožovány. Ostatně jen málokdy chodí do války zabíjet jiné lidské bytosti.
A přece jsou mnohem více zatěžovány ‚stínovými‘ stránkami svých mužů, protože právě pro své přirozenější chování se snadno stávají jakýmisi odpadními nádobami, do kterých muži odhazují všechno to temné, co u sebe vidět nehodlají. Navíc toto své nevědomé chování dovedou muži podložit velmi vybroušenými logickými argumenty, proti nimž žena obvykle nemívá dostatečnou obranu. Takže ženy velice často nežijí jen vlastní méněcennost, ale nesou také Stín svého vlastního muže. Zpočátku jim to možná ani nemusí příliš překážet a pro svou daleko větší zaměstnanost, spojenou s mateřstvím, si toho ani nemusí příliš všímat. Ale časem možná zjišťují, že díky jakémusi permanentnímu tlaku, který je na ně z mužské strany vyvíjen, se stále méně partnerského vztahu účastní, zato svého partnera čím dál odtažitěji pozorují s jakousi zlomyslnou pobaveností. A je fakt, že z tohoto hlediska jsou nejzábavnějšími objekty pozorování právě muži, kteří si vlastního Stínu prakticky nejsou vědomi.
Něco podobného chtěl možná vyjádřit autor této anekdoty: Muž se po ránu protahuje a zálibně pozoruje dívku, která se u něj doma právě sprchuje. „Ach bože, proč jen jsou ženy tak krásné?“ A Bůh mu ihned odpoví: „No přece proto, abys je mohl milovat.“ „Aha. Ale proč jsou tak hloupé?“ „No přece proto, aby mohly milovat tebe…“