Ženy a transformace

Jak má žena poznat, že zájem, který o ni muž projevuje, je skutečně osobní? Tahle otázka otevírá opravdu velmi široké pole dalších otázek. Jednou větou lze říci, že tohle každá žena přece pozná prostřednictvím svého srdce. Jenže – ačkoli je to s podivem – mnoho žen své srdce vlastně ani pořádně nezná.
Osobně mám tendenci považovat vznik a existenci individuálního vztahu dvou a více jedinečných bytostí za něco natolik nesamozřejmého, že je o tom snad možno hovořit nejspíše jako o zázraku. Zázrak je něco ‚za zrakem‘ – tedy něco nevídaného.
Vzniku a rozvoji individuálního vztahu brání přinejmenším dvě mocné veličiny. Tou první, která se týká spíše vnějškového světa, je ego – jakési náhradní umělé já, které jednoho člověka od druhého především odděluje. Právě ego stojí za naším strachem z druhých lidí i za naší potřebou se před nimi nejrůznějšími způsoby chránit a zajišťovat. Na druhé straně nám v našem vnitřním světě brání ve spojení s druhými lidmi existence vše prostupujícího světa archetypů, což jsou jakési vzorce našeho vnitřního způsobu reagování a připravenosti porozumět určitým situacím určitým způsobem. To na jedné straně sice umožňuje společenský život vůbec, ale na druhé straně nás to jako bytosti jednak jaksi nivelizuje, jednak nás to zbavuje možnosti reagovat skutečně svobodně, autonomně. Na této rovině se jeden druhému až příliš vnitřně podobáme. Člověk jako individuum tedy musí nejprve překonat a integrovat svět archetypů, aby jím přestal být skrytě ovládán, a také musí zkrotit své ego alespoň natolik, aby bylo schopno spolupráce na něčem společném. Pak je člověk navenek i uvnitř sám sebou.
Teprve takto individualizovaný člověk je schopen navázat jedinečný a zcela konkrétní vztah s jiným člověkem. Například terapeut by měl být alespoň natolik sám sebou, že nereaguje na jiného člověka pouze pudově, ale také vědomým lidským způsobem.
Jestliže však mluvíme o intimním vztahu dvou lidských bytostí, pak máme na mysli situaci, kdy oba účastníci jsou sami sebou do té míry, aby spolu mohli zažívat blízkost i v mnohých velmi intimních situacích. Za takového – ideálního – stavu si můžeme být jisti, že každý z nich opravdu je schopen přijímat druhého takového, jaký je, protože sám sebe přijímá také tak, takže zájem, který o sebe tito lidé projevují, je skutečně osobní.
Co ovšem máme činit my ostatní nevědomí a primitivní smrtelníci, kteří sami v sobě sotva začínáme nějak tápat? Jak má žena poznat, že zájem, který o ni muž projevuje, je skutečně osobního charakteru? Pokud to nedovede rozpoznat srdcem, má k dispozici ještě to, čemu se eufemisticky říkává životní zkušenosti. Na jejich základě může poznat rozdíly mezi zdáním a realitou. Například s mnoha lidmi lze docela dobře vycházet, když takzvaně zpíváte jejich píseň. Jak ale snášejí náš nesouhlas? Když se stáváme více sami sebou, irituje to našeho partnera anebo se stává dokonce zuřivým? Umí nám v klidu a přátelsky nastavit zrcadlo i v tak zásadní chvíli, jakou představuje plánování společného rozpočtu nebo výchovného přístupu k dětem? Dokáže nám naslouchat nezaujatě nebo se o to upřímně pokouší alespoň na počátku debaty? Prostě řečeno – zůstávají komunikační cesty mezi námi otevřené, nebo se spíše uzavírají a náš společný život se stává mechanickým?
To jsou některé známky, které ukazují naši skrytou nevědomou motivaci. Společně prožívaný čas, střet povinností, obtížné životní situace – to všechno nám spolehlivě a čím dál zřetelněji ukazuje, nakolik se z našeho vztahu stává pouhá instituce, a nakolik zůstává živoucím setkáním zázračných vesmírů – lidských bytostí.