Amrum
Fatih Akın
V tom, co by se dalo označit za odklon od dosavadní tvorby turecko-německého autora snímku Head-On, se Akın ve filmu Amrum vydává cestou klasiky. Sleduje chlapce na stejnojmenném německém ostrově v posledních dnech druhé světové války. Tím chlapcem je Nanning (Jasper Billerbeck, talentovaný nováček), dítě poznamenané těžkým osudem, vychovávané nacistickou matkou a proti své vůli indoktrinované ideologií Hitlerjugend. Jak ale postupně objevuje svůj vlastní morální kompas, dochází mu, že ho měl po celou dobu v sobě, jen mu chyběla příležitost řídit se jím. Strukturován jako temná, ale půvabná bajka, sleduje Amrum Nanninga při putování po ostrově, během něhož shání základní potraviny pro svou matku. Snímek (napsaný Harkem Bohmem a inspirovaný jeho vlastními vzpomínkami) se tak proměňuje v akt laskavosti, v příběh jednoho nezištného dobrého skutku. Je to tichý film, který hýbe duší.
Die, My Love
Lynne Ramsay
Obávejte se výbušného vzteku neuspokojené novopečené matky žijící na samotě a užijte si jeden z nejlepších hereckých výkonů Jennifer Lawrence v celé její kariéře. Po Causeway(2022) je stále jedinečným zážitkem vidět ji v rolích, které se pohybují na volnomyšlenkářských a riskantních okrajích nezávislého filmu, podobně jako ve filmu Winter's Bone, díky kterému jsme se do ní zamilovali. Divoký, nespoutaný a precizně vystavěný snímek Die, My Love od výrazné autorky Lynne Ramsay žene Lawrence a Roberta Pattinsona na hranu, když ztvárňují tu živočišný a ničím nespoutaný pár. V Cannes se o filmu mluvilo jako o „filmu o poporodní depresi“, ale tento neúplný popis zkresluje podstatu Ramsayina díla. Die, My Love je jak palčivou pitvou manželství, tak filmovou ódou na všechny nezkrotné ženy, které jsou v kontaktu se svým toužebným srdcem a ostrou myslí – ženy, které bez výčitek chtějí to, co chtějí.
Eddington
Ari Aster
Žít v neustále rozdělených Spojených státech a být svědkem těch nejhorších instinktů této země v podobě bigotnosti popírající vědu může člověka dohnat k šílenství. Ve svém dalším filmu po Beau is Afraid, opojném ponoru do lidské psychiky, přetváří Ari Aster každodenní americkou absurditu ve vizuálně vytříbený a naprosto strhující doom-scroll roku. Je to pronikavé, nádherně šílené a často velmi vtipné. (Možná je na čase přiznat, že Asterův smysl pro humor je stejně vytříbený jako jeho cit pro horor.) Eddington je zároveň definitivním „covidovým filmem“ i jakousi moderní verzí westernu, která vrcholí brilantně režírovaným a postupně temnějícím finále. Joaquin Phoenix, dnes už stálice Asterovy tvorby, je zde nepřekvapivě fantastický v roli zkorumpovaného šerifa malého města. Neméně skvělý je Pedro Pascal jako jeho hlavní protivník.
The History of Sound
Oliver Hermanus
Hermanusův nádherný film Living z roku 2022 byl mistrovskou lekcí něžného minimalismu, a totéž lze říct o jeho dokonale vyváženém snímku The History of Sound s Paulem Mescalem a Joshem O’Connorem v hlavních rolích. Vypráví tichou epickou love story dvou mladých muzikologů na pozadí první světové války. Zatímco Hermanusův věcný přístup k lásce a touze mezi dvěma muži, které v historickém filmu považuje za samozřejmost, je tiše radikální, nejvýjimečnější na filmu The History of Sound je jeho nadčasová klasika. Široký geografický záběr, cesta za unikátními zvuky a melodiemi dávné Ameriky (doprovázená bolestně krásným soundtrackem) vás vtáhne do stránek dávno ztraceného velkého románu, a to až k zaslouženému finále ve stylu filmu Atonement. V devadesátkách jsme se s tímto typem intelektuálních, ale přístupných prestižních filmů setkávali poměrně často. Dnes je to vzácný zážitek, který si můžeme dopřát.
It Was Just an Accident (Un Simple Accident)
Jafar Panahi
Skutečnou událostí se letos stal návrat Jafara Panahího na festival v Cannes — poprvé osobně od roku 2003. Mistr íránské kinematografie, který byl opakovaně terčem režimu, roky vězněn a oficiálně mu bylo zakázáno natáčet, nikdy nepřestal klást odpor prostřednictvím své výjimečné tvorby, jak dokázal například snímkem This Is Not a Film (2011). Po propuštění z vězení v únoru 2023 nyní Panahí podepisuje jeden ze svých nejlepších a zároveň nejosobnějších filmů. Sleduje skupinu obyčejných lidí, kteří se snaží zjistit, zda muž, kterého zadrželi, je skutečně tím, kdo je mučil ve vězení. Film začíná jako thriller o pomstě, ale postupně se rozrůstá v hlubokou, důstojně vedenou úvahu o pomstě, odpuštění, morálce a uzavření bolestných kapitol. Letos zcela oprávněný držitel Zlaté palmy představuje pádný argument pro to, proč je důležité držet se lidskosti, ať už se ocitneme v jakékoli situaci.
The Little Sister (La Petite Dernière)
Hafsia Herzi
Filmy tak niterné a intimní jako The Little Sister se točí málokdy. V hlavní roli září Nadia Melliti, která si za svůj neokázale silný výkon odnesla z festivalu cenu pro nejlepší herečku. Herzin nenápadný, trpělivý a soucitný snímek sleduje mladou muslimku žijící v Paříži, která objevuje svou lesbickou identitu a snaží se najít rovnováhu mezi vlastními potřebami a touhami a učením své víry. Jednou z největších předností filmu je Herzina naprostá rezistence vůči klišé. Zatímco slabší snímek by nejspíš těžil z vyprázdněného stereotypu přísné muslimské rodiny, The Little Sister vytváří krásnou scénu mezi matkou a dcerou, v níž je bezpodmínečná láska skutečně cítit a která má hluboce univerzální sílu.
The Mastermind
Kelly Reichardt
Jak by asi vypadal a působil heist film v podání Kelly Reichardt? Odpověď najdete v oslnivé malé komedii The Mastermind, jemné a úžasné dramedii oživené duchem kinematografie 70. let (ale nenápadně a bez zbytečných ozdob). Josh O’Connor dojemně a prohnaně hraje ztrápeného zloděje umění z malého města v Nové Anglii, který má smůlu a za sebou sérii mizerných rozhodnutí. Film doprovází jazzový soundtrack, který dokonale podtrhuje jeho svérázný humor. The Mastermind je nový americký klenot, a možná i dosud nejpřístupnější a „nejkomerčnější“ počin Kelly Reichardt.
My Father’s Shadow
Akinola Davies Jr.
První nigerijský film, který se kdy promítal na festivalu v Cannes, a zároveň pozoruhodný debut Akinoly Daviese Jr., vypráví dusný příběh odehrávající se během jediného dne roku 1993. Sleduje převážně nepřítomného otce (fenomenální Ṣọpẹ́ Dìrísù), který cestuje z venkovského města do Lagosu se svými dvěma malými syny, kteří v něm vidí hrdinu. Na pozadí prezidentských voleb v Nigérii se Daviesův introspektivní film stává vytříbenou studií kontrastů: násilí a lidskosti, společenského neklidu a něžných rodinných okamžiků, dětského okouzlení a bezútěšné reality. Film je také mnohovrstevnatým portrétem černošské mužnosti, kterou obdivují mladí hrdinové filmu a kterou poeticky ztvárňuje Dìrísù.
Nouvelle Vague
Richard Linklater
Elegantní milostný dopis vlivné éře francouzské kinematografie (která inspirovala i generaci New Hollywood) by byl velkolepým činem už jen tím, že přívětivě zve začínající cinefily do dějin filmu, aniž by je děsil. Americký autor volných rytmů a organicky plynulých dialogů však dokázal mnohem více svým radostně krásným vyprávěním o natáčení přelomového filmu Jean-Luca Godarda Breathless. Ve černobílém provedení a se zvukovou kvalitou odpovídající době vdechuje dobovému filmu nový život a činí jej romantickým, nádherně detailním a nadčasovým. Díky neuvěřitelně přesným výkonům Guillauma Marbecka a Zoey Deutch v rolích Godarda a Jean Seberg je seznam mistrů, kterým Nouvelle Vague vzdává hold (François Truffaut, Claude Chabrol, Agnès Varda a další), stejně bohatý jako film, který je obklopuje. Linklater toto období miluje a chce, abyste se do něj zamilovali také.
Pillion
Harry Lighton
„Roztomilý“ asi nebude první slovo, které by člověka napadlo ve spojení s BDSM romancí. A přesto právě to dokonale vystihuje Pillion, nový film debutujícího scenáristy a režiséra Harryho Lightona. Harry Melling ztvárňuje na první pohled sympatického mladého muže, který žije s laskavými a chápajícími rodiči a snaží se pochopit všechny odstíny své identity jako gay. Objektem jeho touhy se stává „nemožně pohledný“ motorkář v podání Alexandera Skarsgårda. V Pillion se objevuje perverzní sex, případy zneužívání, lízání bot a další šokující scény, které oba herci ztvárňují bez špetky strachu. Ale íky jemné tónině, kterou Lighton s citem a humorem udržuje v rámci subkultury, vše ustupuje do pozadí a do popředí se dostává hluboce rezonující a odzbrojující příběh o dospívání, který tvoří jádro filmu.
The Plague
Charlie Polinger
Skvělý debut, který přináší thrillerovou atmosféru do chlapeckého letního tábora vodního póla. The Plague klade aktuální otázky týkající se šikany, formující se mužnosti a fair play ve sportu. Tento brilantně napsaný film, který důmyslně využívá základní prvky hororového žánru, začíná jako jakési konkláve mezi chlapci v pubertě (s neklidnou kamerou a kolísavou hudbou) a později se promění ve znepokojivé zkoumání existenciálních obav mužské adolescence. Everett Blunck exceluje jako šikanovaný kluk nakažený symbolickou a tajemnou morovou nákazou, stejně jako Joel Edgerton v roli trenéra s omezeným časem na plátně. Skutečným tahákem je však hlavní tyran tábora, kterého ztvárnil Kayo Martin — výkon, který siganlizuje příchod budoucí filmové hvězdy.
Resurrection
Bi Gan
Nejodvážnější a formálně nejambicióznější film letošní soutěže (a zároveň jeden z nejkrásnějších), Bi Ganův následující počin po Long Day’s Journey Into Night působí jako sen. A stejně jako sen se těžko popisuje slovy a možná je ještě obtížnější ho zařadit do nějaké kategorie. Členěný, přesto plynulý narativ nás vede nestálou cestou historií kinematografie s odkazy na různé styly, éry a mistry jako Méliès či Murnau, přičemž se film na každém kroku vzrušujícím způsobem znovu objevuje. Hvězdy Jackson Yee a Shu Qi neustále překvapují a dechberoucí dlouhý záběr, kterým Resurrection vrcholí, je duší hýbající výkon, který bude inspirovat budoucí generace.
The Secret Agent (O Agente Secreto)
Kleber Mendonça Filho
Lepší politický thriller letos neuvidíte než tento ultra-chic žánrový počin od Filha, volně inspirovaný duchem filmů Costy-Gavrase. Po loňském oscarovém mistrovském díle I’m Still Here jde o další silný film zasazený do traumatického období diktatury v Brazílii. Wagner Moura, který se nedávno objevil ve filmu Civil War, podává hluboce enigmatický výkon při svém návratu do brazilské kinematografie jako technik ze 70. let, který se snaží znovu navázat kontakt se svým synem v malém městečku, zatímco se na něj pomalu dotahují nájemní vrazi. S obratným a postupně temnějším scénářem, který sleduje záhadnou useknutou nohu uprostřed zkorumpovaných enkláv země s trýznivou minulostí, má film všechny předpoklady k tomu, aby se během sezóny filmových cen dočkal velkého úspěchu (v Cannes již získal ceny za nejlepší režii a herecký výkon). Bonus: Zamilujete si všechny pečlivě vybrané písně a nostalgické filmové reference, mezi nimiž nechybí ani Čelisti.
Sentimental Value (Affeksjonsverdi)
Joachim Trier
Možná už jste slyšeli, že zpěvačka Charli XCX označila nadcházející sezonu za „Joachim Trier summer“ - fráze, kterou zvěčnila i Elle Fanning díky stylovému tričku, které na festivalu v Cannes nosila. Nazvěme to také „obdobím cen Joachima Triera,“ protože jeho hluboce reflektivní film o generačním traumatu a rodinném léčení skrze umění a kino právě míří na výsluní po úspěchu jeho milovaného The Worst Person in the World. Trier se setkává se svou hvězdou Worst Person, Renate Reinsve, která zde hraje horečnatou herečku pronásledovanou minulostí, a dává Stellanu Skarsgårdovi jednu z rolí jeho kariéry - chladného filmového režiséra, který vede nekonvenční osobní projekt. Trier vypráví srdceryvný a nečekaně vtipný příběh, který vás nejprve rozbije, aby vás pak znovu poskládal. Možná v něm najdete stopy Čechova a náznaky toho nejlepšího z režisérovy Oslo Trilogy a z kina odejdete s nově nalezenou vděčností za vše, co film dokáže.
Urchin
Harris Dickinson
Budoucnost britského sociálního realismu ve filmu vypadá slibněji než kdy dřív, díky režijnímu debutu herce Harrise Dickinsona, který vypráví současný příběh bezdomovce v Londýně a slepé uličky, ve které se ocitá. To, že Urchin záměrně připomíná britské klasiky, není vůbec překvapivé, vzhledem k tomu, že jej režíroval vášnivý cinefil, který pyšně nosí tetování Kes na paži a evidentně zná Kena Loache a Mikea Leigha jako své boty. Přesto Urchin není žádnou pouhou kopií minulosti. Díky průlomovému výkonu Franka Dillanea a Dickinsonovu hluboce humanistickému scénáři má herec a režisér svůj zcela moderní a jedinečný autorský rukopis. Může být jedním z nejočekávanějších nových tvůrců od dob bratrů Safdieových.
- Zdroj článku:
ELLE.com
