Jakube, za projektem Jdidosebe stojí poměrně radikální název. Co pro vás osobně tahle věta znamená?
Pro mě to není název. Je to rozhodnutí. Jdidosebe pro mě znamená nejen začít cvičit a lépe jíst, ale hlavně otočit pozornost dovnitř. Přestat hledat řešení a potvrzení zvenčí a začít si pokládat otázky: Jak žiju? Kde jsem na žebříčku priorit vedle rodiny, práce, přátel a koníčků? Jaký vztah mám ke svému tělu? Jakou roli v mém životě hraje jídlo? Je to palivo, nebo uklidnění po zahlcujícím dni? A jestli to, co dělám každý den, opravdu odpovídá tomu, kým chci být. Jdidosebe není motivace. Je to moment, kdy se přestanete vymlouvat a začnete být k sobě opravdu upřímní. Není to zázračná proměna za tři měsíce. Je to rozhodnutí tentokrát to udělat jinak.
Vaše životní cesta se zásadně změnila ve chvíli, kdy jste prodělal Guillain-Barré syndrom a částečnou paralýzu. Co vám tahle zkušenost vzala a co vám naopak dala?
Byl to moment, který mě absolutně zastavil. V tu chvíli jsem jasně viděl, co je v životě opravdu důležité a čemu jsem naopak přikládal zbytečně velkou váhu. Najednou vám přestanou fungovat věci, které jste celý život považoval za samozřejmé. Možnost pracovat, postarat se o děti, jít na procházku. A vy stojíte před otázkou, jestli se vůbec vrátíte do normálního života. Jestli ještě budete chodit. Pamatuju si moment, kdy jsem si uvědomil, že možná nebudu chodit tak, jak jsem byl zvyklý. A v tu chvíli se vám během pár sekund úplně přehodnotí priority. Ta zkušenost mi kromě velkého množství svalů vzala iluzi nesmrtelnosti. Zároveň mi ale dala něco mnohem důležitějšího: obrovský respekt k lidskému tělu a k tomu, jak velkou roli hraje naše mysl. Tehdy mi došlo, že cvičení a výživa jsou skvělé nástroje, ale vnitřní postoj k sobě samému je základní kámen, který určuje, jak tyto nástroje používáme. Právě tam byl zárodek programu Jdidosebe, jak ho můžete vidět dnes.
Když se dnes ohlédnete zpátky, byl to právě ten moment, který definoval vaši další životní cestu?
Ano, ale tehdy jsem ještě netušil, na jak dlouhou cestu osobního rozvoje se vydávám. Byl to moment, kdy jsem si uvědomil, že pokud se chci znovu postavit na nohy, budu muset převzít plnou odpovědnost nejen za svoje tělo, ale i za to, co se děje uvnitř. A přesně na tom dnes stojí celý projekt Jdidosebe. Není to jen o cvičení. Je to o převzetí odpovědnosti za vlastní život.
Patnáct let jste soutěžil v naturální kulturistice. Co vás tenhle sport naučil o disciplíně a o vlastních limitech?
Naturální kulturistika je poctivý sport, který mě naučil disciplíně a trpělivosti. Zároveň ale dodnes pochybuji, jestli je možné dosáhnout tak extrémní formy a zároveň mít zdravý vztah ke svému tělu. Ten sport je totiž o extrému. Dostáváte tělo mimo jeho přirozené nastavení. Přesto mě dodnes fascinuje, kolik toho moje tělo vydrželo a že jsem skutečnou stopku dostal až dlouho poté, co jsem přestal soutěžit, a to kvůli enormnímu psychickému stresu.
Ve vašem projektu propojujete pohyb, stravu a práci s myslí. Která z těchto tří věcí je podle vás pro změnu života nejdůležitější?
Mysl. Pokud člověk nezmění způsob, jakým se vztahuje k sobě a ke svému okolí, žádný jídelníček ani trénink dlouhodobě fungovat nebude. Pohyb a strava jsou nástroje. Srdce a mysl jsou motor.
V dnešní době je fitness svět plný rychlých řešení a proměn „za 30 dní“. Vy mluvíte o dlouhodobé změně životního stylu. Proč ji lidé tak často podceňují?
Protože dlouhodobá změna není sexy. Sexy jsou pilulky, zázračné přípravky a drastické diety. Rychlé proměny prodávají naději. Skutečná změna je ale pomalý proces, který vyžaduje trpělivost a každodenní malá rozhodnutí. A to lidé slyšet nechtějí.
V roce 2019 jste otevřel Jdidosebe Gym na pražské Floře. Jakou proměnu u lidí vidíte nejčastěji – fyzickou, nebo mentální?
Fyzická změna je viditelná. Ale ta mentální je mnohem silnější. Tu na fotografii zachytit nelze. Lidé přicházejí unavení, bez energie, často s pocitem, že něco v životě nefunguje. A po několika měsících začnou jinak přemýšlet o sobě, o svém těle i o tom, čeho jsou schopní. A v tu chvíli už nejde jen o cvičení. Jde o změnu identity. Za ty roky jsme viděli stovky lidí, kteří přišli jen proto, že chtěli začít cvičit. A nakonec změnili celý svůj životní styl.
Součástí projektu je i mobilní aplikace. Jak podle vás technologie mění způsob, jakým dnes lidé pracují na svém zdraví?
Technologie mohou být buď rozptýlení, nebo nástroj. My jsme aplikaci vytvořili jako prostředí, které lidem pomáhá držet směr. Je to strukturovaný průvodce výživovým programem i prací s myslí. Výživový plán i denní záznamy mají na jednom místě. Nejde jen o informace. Jde o systém, který člověka provází změnou.
Vaše programy jsou určené mužům i ženám po celé republice. Liší se nějak jejich přístup ke změně životního stylu?
Ano, ale často jinak, než by lidé čekali. Muži se většinou soustředí na výkon a výsledky. Ženy často přicházejí s hlubší motivací. Chtějí změnit vztah ke svému tělu a k sobě samým. Ve výsledku ale všichni řeší to samé: jak se začít starat o své tělo a zároveň zvládat rodinu, práci a koníčky.
Fascinuje vás lidská mysl a její hlubší vrstvy. Co jste o lidech během své práce zjistil, co vás samotného překvapilo?
Jak moc jsou lidé na sebe tvrdí a jak málo si věří. Potkávám obrovské množství úspěšných, schopných a inteligentních lidí, kteří mají pocit, že na změnu nemají dost vůle nebo disciplíny. Ve skutečnosti často potřebují jen pochopit, jak funguje jejich tělo, pochopit sami sebe a být k sobě o něco laskavější. Většina lidí nemá problém s disciplínou. Mají problém s tím, že si nevěří.
Extrémní sporty, snowboard, surf skate nebo horské treky – potřebujete ke svému životu adrenalin?
Spíš než adrenalin potřebuji uspokojit svého vnitřního rebela. Vyjet ze zajetých kolejí. Dělat věci jinak. Žít v souladu se sebou, ne podle společensky nastavených pravidel. Pohyb v přírodě, hory, oceán nebo rychlost na snowboardu mají navíc jednu zvláštní vlastnost. Okamžitě vás vrátí do přítomnosti. A v dnešním světě je právě tohle často ten největší luxus.
Existuje moment, kdy člověk zjistí, že „jde do sebe“ jen napůl?
Ano. A většinou ho pozná podle toho, že pořád hledá výmluvy. Poloviční rozhodnutí vypadají jako snaha, ale ve skutečnosti jen oddalují změnu.
Kdybyste měl jmenovat jednu věc, která lidem nejčastěji brání začít něco měnit, co by to bylo?
Strach z neznáma a nepohodlí. Našim instinktům jde především o přežití. Už ale neřeší, jestli přežíváme v utrpení a marnosti, nebo v pohodě a naplnění. Proto je tak náročné vykročit směrem ke změně. Moje zkušenost je ale jednoduchá: ještě nikdy jsem nelitoval toho, že jsem vystoupil z komfortní zóny.
Když dnes někdo poprvé narazí na projekt Jdidosebe Naplno, co by podle vás měl pochopit ještě dřív, než začne řešit cvičení nebo jídelníček?
Že to není jen fitness program. Je to proces, který člověka vede k tomu, aby začal žít vědoměji. V pohybu, ve vztahu k tělu, k jídlu i k vlastnímu nitru. Pochopit, jak jíst a cvičit, je jen začátek.
A kdybyste měl jednou větou popsat, co je skutečná osobní transformace – jak by zněla?
Skutečná transformace nezačíná ideálními podmínkami. Začíná rozhodnutím. Ve chvíli, kdy přestanete čekat a převezmete odpovědnost za svůj život. A přesně o tom je projekt Jdidosebe.
- Zdroj článku:
Autorský článek
