Splnila jsem si životní sen: Měsíc za hranicemi komfortu

Mám všechno, co může žena ve 30 letech chtít: dobře placenou práci, pěkné bydlení, skvělou rodinu a přátele. Přesto jsem měla pocit, že jsem ještě něco neprožila, něco... ani ne tak velkého, co změní svět. Ale něco, co by mohlo změnit mě. Vždycky jsem milovala cestování. V páru, s kamarádkou, přáteli, ale nikdy jsem nesbalila krosnu a neodjela sama. Teď je ten správný čas. Jsem single, mám peníze, práci můžu dělat odkudkoli. 

Nebylo těžké rozhodnout se pro Asii. Je levná, lidi žasní a už to tam docela znám. Datum odletu se blížilo, a byť jsem byla vnitřně rozhodnutá, motýli v břiše přišly tak přirozeně, jako když jdete na schůzku s vysněným mužem, který o vás konečně projevil zájem. Těšila jsem se, ale měla jsem i strach. Bojím se létání, představuju si při každé turbulenci, co se může stát. Už tohle jsem chtěla odbourat, ale další obavy na sebe nenechaly dlouho čekat. Co když to nezvládnu, co když se mi bude stýskat, co když prostě cestování ve stylu nomáda není pro mě? Strach k tomu ale patří, to jsem si stále opakovala. Tohle je přece to, po čem jsem toužila. Být sama se sebou, poznat se, jít za hranice svého pohodlí. 

Sedm dní v naprosté tichosti

Poprvé v životě jsem neměla naplánovanou cestu do detailu. Jsem ve znamení panny a my panny jsme dost systematické. Jediné, co jsem věděla, bylo, že chci zvolnit, nejančit při zazvonění telefonu s pocitem, že jsem na něco zapomněla, že mě honí uzávěrky nebo klient, prostě se uklidnit. Takže jediný pobyt, který jsem zarezervovala, byl týden na severu Thajska v chrámu Doi Suthep. Možná to bude znít jako klišé, ale pamatujete na film Jíst, meditovat, milovat s Julií Roberts? Přesně tohle jsem chtěla, ne, potřebovala, podstoupit. 

Týden v tichosti. Týden, kdy s nikým nepromluvíte. Jen já a moje myšlenky. Žádné telefony, e-maily, hudba, televize, kniha, kamarádi. Nikdo a nic. Ještě nikdy jsem si neuvědomila, jak dlouhý může být týden, co týden, ale jak nekonečný může být jediný den! Dostala jsem holou místnost s postelí, zašlou matrací a špinavým prostěradlem. No co. Chtěla jsem to, mám to. Jediní společníci mi byli mravenci. Tuny mravenců! 

Budíček v pět ráno. V žaludku mi kručí tak, že sotva vnímám slova mnicha, který nás učí. Vysvětluje, jak meditovat, jak mít v hlavě prázdno. Netušila jsem, jestli mi to půjde. Možná, až se najím. V sedm byla snídaně. Vegetariánská, což pro mě není problém. Každé sousto jsem si vychutnávala, jedla jsem tak pomalu, jak jen to šlo. Věděla jsem, že další jídlo bude sice v jedenáct, ale bude poslední pro ten den. Musela jsem se pousmát, když jsem viděla, jak všichni ostatní hladoví vlci hltali, až se jim dělali boule za ušima. Vzpomněla jsem si na svůj klasický oběd v práci. Obyčejně u něj vyřizuji e-maily a telefony, kolikrát jsem jídlo doslova vdechla, aniž bych tušila, co vůbec jím. Stres a spěch z nás dělá zvířata. 

V chrámu se nedalo dělat nic jiného než meditovat. Vestoje, vsedě, vleže. Občas mě přepadly myšlenky, co se asi děje doma a v práci, ale rychle jsem je zahnala. Vnímala jsem okolní přírodu, zvuky lesů a ptáků. Denně jsem vyhlížela místní veverku. Na začátku jsem měla hlad, ale pak si tělo zvyklo. Rychle si zvyklo. Člověk si uvědomí, jak všechno máme, nic nám nechybí. Když chceme jíst v jednu ráno, není to problém. Přitom to není potřeba. 

Byl to jen týden, sedm dní jsem s nikým nepromluvila, ani sama se sebou. Dal mi mnoho. Nechci říct, že mě to změnilo a je ze mě jiný člověk. To ne. Ale každému bych to doporučila. Přiznám se, že aplikovat ho pak v běžném životě je dřina. Moc mi to nejde, ale i když denně nemedituju, jak jsem si předsevzala, tak pokaždé, když na mě někdo tlačí, čímž mě uvádí do stresu, vzpomenu si na svůj týden v tichosti. Okamžitě se uklidním. Vždycky všechno nějak dopadne. 

Nikdy nejsi sama

Během svých cest po Thajsku a Laosu jsem sice byla sama za sebe, ale člověk vlastně nikdy není sám. Když se například kodrcáte osmnáct hodin v autobuse, během chvíle se s vámi začne bavit někdo, kdo podstupuje to samé. Po pár větách se domluvíte, že si vezmete společně ubytování a po první společné noci víte, že jste našli kamaráda/kamarádku na celý život. I když je z jiného kouta světa a možná se už nikdy nesetkáte. Pojí vás společný zážitek, kdy se na vás v bungalovu dobývá cizí člověk a ve vás by se krve nedořezal, jak se obě bojíte. Ale nakonec se ukázalo, že si ten člověk jen spletl chatičku. 

V jeden moment mi bylo smutno, a to když jsem byla v hostelu, kde probíhala doslova šílená párty. Opilí mladí turisté skákali do bazénu i s drinky v rukách. Seděla jsem tam se Sabrinou, kamarádkou z Kanady, popíjely jsme pivo a přišla slepá místní paní. Prosila o jídlo. Vím, že jsou na světě bohatí a chudí, ale když se člověk poprvé střetne s realitou tváří v tvář, bolí to. Je vám to líto. Daly jsme jí najíst i nějaké peníze. Pak jsme si šly lehnout do místnosti s dalšími šestnácti lidmi. To je to, o čem mluvím – na cestách nikdy nejste sami.

Lucie Hrubá

Balance především

Necestuji proto, abych si lehla s knížkou v ruce na pláži. Chci zažívat dobrodružství i s veškerým diskomfortem. Vše ale musí být vyvážené. Už mám po krk všech hostelů. Usoudila jsem, že poslední dva dny před odletem do Čech si zasloužím relax v nejluxusnějším hotelu v Bangkoku. Pokud se sem někdy vydáte, tak si zabookujte alespoň jednu noc v Banyan Tree Bangkok (@banyantreebangkok). Je to zážitek. Překrásný hotel v orientálním stylu, nejlepší snídaně mého života, skybar s výhledem na celé město, dokonalá suita s obývacím pokojem a vanou. 

V den příjezdu do hotelu mi ale bylo tak zle, že jsem se musela s těžkým srdcem omluvit z degustační večeře, na kterou jsem se tolik těšila. Personál hotelu se ale zachoval nad moje očekávání. Aniž bych o to požádala, tak mi donesli na pokoj jídlo s obrovskou kyticí lilií a vzkazem, ať je mi brzy lépe. Do dalšího dne jsem se už probouzela odpočatá a plná energie. Aby taky ne, když jsem spala v nejpohodlnější posteli na světě. Dala jsem si pořádnou snídani, utíkala do překrásného spa a celý den si užívala sladké nicnedělání. Přesně tohle jsem po měsíčním toulání Asií potřebovala.

Cestování je dar

Možná tohle není pro každého, ale pro mě ano. Jsem šťastná, že jsem to podstoupila. Že jsem si sáhla na hranici svých možností, že jsem si dokázala, že nikoho nepotřebuju. Ucelila jsem se jako osoba. Dnes vím, že vyřeším každou situaci a jen tak něco mě nepřekvapí. Nepopírám, že ve dvou se to lépe táhne. Ale jak se říká, na konci dne jste to jenom vy. Na vás záleží, jak se bude odvíjet další den, další týden, rok. Jak bude vypadat váš život. Jestli se necháte řídit, nebo převezmete otěže do svých rukou. Já jsem nezměnila svět, nezachránila životní prostředí, ale ve svých třiceti letech poznala sama sebe. A to bych přála každému.

Lucie Hrubá

EBC promo