Napsat o Janelle Monáe, že zpívá dobré r’n’b, je podobně výstižné jako prohlásit o Cartierovi, že vyrábí hezké třpytivé hodinky.
Kůže čtyřiadvacetileté Američanky má čokoládovou barvu a její deska ArchAndroid, která se vzpírá zaškatulkování, je jako bonboniéra. Otřepaná replika Forresta Gumpa tentokrát slouží stoprocentně: Nikdy nevíte, jaký další žánr ochutnáte.
Zpěvačka z Kansasu debutovala krátkou deskou Metropolis: Suite I, na které se stylizovala do svého alter ega Cindi Mayweather. Inspirací jí byli Alfred Hitchcock, Philip K. Dick a především klasický snímek Fritze LangaMetropolis.
Její hrdinka Cindi se tentokrát vrací na albu, jehož přebal opět inspiroval Langův film.
Janelle studovala divadlo a dramatická umění v New Yorku. Možná odtud vzešla ona rozmanitost a opulentnost její hudby. Jsou tu impozantní instrumentální aranžmá, r’n’b basy, do retra stylizované kompozice nebo trumpety jak z nejlepších muzikálových čísel.
Deska ArchAndroid vás zkrátka nepřestane udivovat, bavit a nabíjet ani po stém poslechu. Ze všech skladeb sálá neskutečná energie, která se sice nemůže opřít o silný hlas, jakým disponuje třeba Beyoncé, to ale Janelle dohání procítění ve stylu Lauryn Hill.
Album Janelle Monáe: The ArchAndroid (2010) vydal Supraphon.
