Když dneska otevřete TikTok, rychle narazíte na video, kde si žena po práci odemkne uklizený byt, naleje si červené víno, zapálí svíčku a zachumlaná pod dekou si pustí seriál. Ze samoty, která vždy vzbuzovala v okolí lítost, se teď stala vyhledávaná estetika, nový a aspirační životní styl. Tvůrci se chlubí tím, že nemají přátele. Mají hezké byty, promyšlenou večerní rutinu a vyzařuje z nich klid. Důležité je, že kdyby chtěli, mohli by vyrazit ven a mít kolem sebe zástupy lidí. Ale oni nechtějí. Být sám není nevyhnutelný osud, je to vědomá volba. A v tom spočívá ten nový status symbol. Ukazují světu, že nepotřebují cizí přítomnost k tomu, aby znali vlastní hodnotu a strávili kvalitně čas. Z obyčejného večera na gauči dělají estetický zážitek, u kterého si v duchu říkáte, že vlastně vypadá mnohem lákavěji než nutnost překřikovat se v přeplněném podniku.
S kůží na trh
Proč tahle estetika tak rezonuje? Odpověď je jednoduchá: spousta lidí je prostě unavená. Žijeme v době, která nás nutí být neustále ve střehu a online. Zvlášť pro mladší generace, které trávily formativní roky v izolaci, představuje běžný společenský kontakt obrovský výdej energie. Hledat si nové přátele znamená jít s kůží na trh, absolvovat spoustu rozpačitých rozhovorů, přizpůsobovat se a riskovat odmítnutí. Oproti tomu páteční večer o samotě nevyžaduje vůbec nic. Digitální svět navíc nabízí neustále dostupnou náhražku. Vztahy, které si budujeme přes obrazovku – třeba v podobě skupinových chatů nebo parasociálních vazeb – nám totiž suplují pocit sounáležitosti. K tomu, abychom se s někým propojili, už nepotřebujeme nutně sedět ve stejné místnosti. Můžeme se ponořit do cizích životů rovnou z vlastního gauče. Díky tomu je snazší si samotu romantizovat, protože ji vlastně nikdy skutečně nezažíváme. Internet máme vždycky po ruce. To ale neplatí pro pocit osamělosti, který sociální sítě zahnat nedokážou, spíš ho ještě prohlubujou.
Po pandemii se navíc natrvalo zabydlel hybridní model práce a online výuka, čímž jsme se připravili o spoustu přirozených příležitostí k běžnému kontaktu s lidmi. K tomu se přidává tlak na to, mít přeplněný diář, protože neustálá zaneprázdněnost je vnímána jako měřítko naší důležitosti a úspěchu. To vede k únavě a nedostatku času i kapacity na budování a udržování přátelství.
Je cool být single?
Jedním ze symptomů tohoto fenoménu je i rebrand single života. Pamatujete na rozruch okolo článku "Is Having a Boyfriend Embarrassing Now?"? Nikdy nebylo víc společensky přijatelné být single než právě teď. Když nemáte partnera, už to nutně nemusí znamenat, že na něj pouze čekáte, aby váš život mohl začít. Dokonce je to mnohdy vnímáno naopak – že váš život začne, jakmile vztah opustíte. Být single je rámováno jako žít život ve své nejautentičtější podobě. V očích mnohých to znamená, že jste samostatní, máte prostor pro koníčky, zkrátka umíte existovat sami se sebou. A to je sexy.
Ve jménu vlastního klidu
Svou roli sehrál i trend healingu a self-care, kterému generace Z propadla. Napsalo se mnohé o tom, že mladí nepijí, nemají sex, nechodí do klubů a podobně. Raději totiž stráví večer v masce, věnují se journalingu a jdou spát v devět. U toho se nejlépe vyfotí a napíšou k tomu „Protecting my peace“. Tahle fráze se ale začala zneužívat i jako výmluva, proč se neukázat, když nás někdo potřebuje, a proč rušit plány na poslední chvíli s argumentem „nikomu nic nedlužím“. Jenže to tak úplně není pravda.
Je potřeba umět být sám se sebou. Je potřeba příliš nespoléhat na druhé a najít oporu a kotvu sám v sobě. Je potřeba se zahojit z věcí, které nám v minulosti ublížily. A je potřeba se o tomto bavit a vidět, že váš oblíbený tvůrce také stráví páteční večer o samotě a neznamená to, že ten čas není hodnotný. Ale romantizovat si izolaci a individualismus není a nikdy nebude řešení.
Buďme tu pro sebe navzájem
Když se všichni stáhneme do svých pohodlných a na oko esteticky dokonalých bublin, společnost se začne drolit. Tím, že se vyhýbáme přímé konfrontaci s problémy, náladami a rozdílnými názory ostatních, ztrácíme totiž empatii. Odnaučujeme se chápat svět z jiné než jen z té naší perspektivy. Izolace nás sice chvilkově ochrání před zklamáním a vyčerpáním, ale dlouhodobě nás udělá křehkými. To, co bychom si měli romantizovat, je opravdová sounáležitost, být tu pro druhé a hýčkat si své vztahy. A to znamená vědomě a trpělivě investovat energii do lidí kolem nás. Opravdové vztahy jsou z podstaty věci často nepohodlné. Vyžadují od nás kompromisy, nutí nás překonávat vlastní ego a občas nás dostanou do situací, před kterými bychom nejraději zavřeli dveře. Ale tyhle třecí plochy nás lidsky formují. Blízcí lidé nám nastavují zrcadlo. Dokážou nás vytáhnout z našich vlastních úzkostí, když se v nich začneme topit. Proto by vztahy (včetně toho, který máme sami se sebou) měly být naší prioritou.
Z komunity se stalo trochu buzzword, ale není to jenom atraktivní slovo pro budování značky. Na komunitě lidstvo odjakživa stojí, je to náš základní stavební kámen. Naše schopnost fungovat vždy závisela na spolupráci, sdílení a vzájemné výpomoci. Jsme na sobě závislí. Potřebujeme zažívat pocit, že někam patříme, že se můžeme o někoho opřít a že někdo spoléhá na nás. Tahle sdílená zodpovědnost dává našemu životu hlubší smysl. Vědomí, že jsme součástí něčeho, co nekončí u dveří našeho obýváku a na displeji našeho mobilu, je lékem na to, abychom se ve světě neztratili.
- Zdroj článku:
Purewow.com, Thred.com
