Syndrom mrtvé manželky
Ženské postavy, které najdeme v Nolanově filmografii, jsou většinou charakterizovány svou zranitelností, nebo rovnou tragickou smrtí. Když se podíváme na Nolanovy největší hity jako Memento, Temný rytíř nebo Počátek, ztráta partnerky slouží především jako počáteční katalyzátor pro mužské trauma. Scénář je často obětuje, aby měl hlavní hrdina vůbec nějaký důvod se trápit, pomstít se celému světu nebo naopak zachránit situaci. V Mementu je ztráta manželky sice zpracována citlivě a pomáhá nám pochopit roztříštěnou mysl hlavního hrdiny, ale třeba v Počátku se z traumatické vzpomínky na ženu stává v podstatě hlavní padouch celého filmu. V obou případech ale platí, že žena na plátně existuje primárně ve vztahu k muži a jeho utrpení, nikoliv jako samostatná bytost s vlastními cíli a životem.
Bechdel test
Slyšely jste někdy o Bechdel testu? Jde o filmový nástroj, který zkoumá, jestli se ve snímku baví alespoň dvě pojmenované ženské postavy o něčem jiném než o mužích. A drtivá většina Nolanových filmů tímhle sítem neprojde. Jistě, často se pohybují v ryze maskulinním prostředí jako třeba válečný Dunkerk. Ale když už se dvě hrdinky potkají – jako vzácně v Interstellaru –, baví se o práci jen chvíli, než přejdou k tématu chlapcova zdraví, a to navíc za přítomnosti dalšího muže. Ani v Oppenheimeru se situace výrazně nezlepšila. Přestože Florence Pugh a Emily Blunt podaly skvělé herecké výkony a dostaly prostor zazářit, jejich postavy nakonec opět definoval především romantický vztah k hlavnímu hrdinovi (pravděpodobně jste zapomněli, že postava Blunt je vědkyně). Za to, jakým způsobem film zobrazil nahotu Florence Pugh, navíc tvůrci sklidili ostrou kritiku. Na hodně lidí to totiž působilo zbytečně exploatačně.
(Ne)naplněný potenciál Odysey
Bechdelovým testem neprošla ani Odysea. Původní epos sice na ženách nestojí, ale i tak nabízí psychologicky složité hrdinky s nezastupitelným místem v ději. A režisér dal svým hrdinkám trochu více prostoru ukázat, jak moc trpí pod tíhou patriarchálního a násilného světa mužů. Pénelopé (Anne Hathaway) má silný moment s replikou “I’ve been sitting on that empty throne for 20 years.” I nymfa Kalypsó (Charlize Theron) dostala moc nad svým osudem – Odyssea nechává odejít z vlastní vůle, protože jí na něm záleží, a ne proto, že by ji k tomu donutil Zeus, jak je tomu v původním eposu. A Kirké proměňuje muže v prasata, aby odhalila jejich pravou podstatu, protože se bojí, co by jí vojáci mohli udělat.
Film ale nedokázal naplno využít potenciál svých hereček. Lupita Nyong'o, která kvůli svému obsazení čelila rasistickým útokům, si tu zahrála hned dvě role – Helenu, ze které se stala zkrocená a lítostivá vedlejší postava bez vlastní dravosti a složité sexuality z původních mýtů, a její sestru Klytaimnéstru. Obě postavy mají ale ve filmu trestuhodně málo prostoru a slouží jen k tomu, aby posouvaly mužské hrdiny kupředu. Zoufale nevyužitá zůstala i Zendaya v roli bohyně Athény. Ačkoliv je jediným božstvem, které se ve filmu fyzicky objeví, její role se smrskla na mentorování a ujišťování Matta Damona. Víc prostoru než ve filmu dostala v jeho propagaci.
Nolan občas dobrou ženskou roli napsat zvládne. Ellie Burr z Insomnie rozhodně není pasivní oběť a Kitty Oppenheimer má svůj moment slávy. Nejlepším příkladem je Murph z Interstellaru.
Režisér je fenomenálním tvůrcem světů, které obíhají kolem jednoho zarputilého muže na vyčerpávající misi a ohromují svou velkolepostí. Daň za jeho divácky úspěšný rukopis ale spočívá v tom, že potenciálně silné ženské hrdinky redukuje na narativní berličky. Odysea není výjimkou.
- Zdroj článku:
eu.usatoday.com, faroutmagazine.co.uk, theconversation.com
