Newyorská režisérka, která si neodpáře jméno veleslavného otce, se v prvních řadách módních přehlídek léta představuje jako královna minimalistické estetiky. Se stejnou elegancí se Sofia Coppola oddává filmovému vyprávění. Tvůrkyně oscarového filmu Ztraceno v překladu a Smrti panen své filmy protkává jemnou, ale působivou melancholií, kvůli které pokaždé zapomenete, že se díváte na film – kamera je jen tichým pozorovatelem prožívaných emocí, postavy jako byste natažením ruky mohli na plátně nahmátnout a jejich dialogy s přesností kopírují všední život. Stejně civilním a duchaplným rukopisem se režisérka podepsala i na nezávislý snímek Odnikud někam, za který si loni z festivalu v Benátkách odvezla Zlatého lva.
Hrdinou filmu s autobiografickými prvky je frustrovaný hollywoodský herec Johnny Marco (Stephen Dorff). Jako úspěšná filmová celebrita žije v nekončící kocovině, společnost mu při tom dělají jen myšlenky černé jako ferrari, v němž se stejně jako v životě jen honí dokolečka. Životní hořkost zajídá prášky na uklidnění, domov si stěhuje po hotelových pokojích a samotu v nich zahání láskami na jedno použití. Jeho život se obrátí vzhůru nohama, když před ním s kufrem stane jedenáctiletá Cleo (Elle Faning), křehký výsledek Johnnyho nepovedeného manželství. Inteligentní a citlivá dcera, kterou mu bývalá žena svěří na hlídání, narušenému umělci ukazuje, že se možná nevydal nejsprávnější cestou, a vyvádí jej zpod povrchu dekadentního hotelového života.
Ačkoli Sofia skvěle pracuje s tichem, snímek podbarvuje výtečně vybraná hudba – na soundtracku najdete Bryana Ferryho, The Strokes, Phoenix i Gwen Stefani. Hlavně první polovina filmu, která vtahuje diváky do Johnnyho prázdnoty, se sune vláčným, téměř meditativním tempem. Režisérka za sebou pomalu staví statické záběry vybarvené v retro odstínech, obrátky promítačky se rychleji rozjedou, až když na plátno skočí hrdinova dcera. Ačkoli film plyne (místy až příliš) beze spěchu, nelze mu upřít, že rozhodně vede odněkud někam.
