Hudba Joni Mitchell provází několik generací. Pro mnohé byla přítomná už od dětství – Circle Game se stala hymnou dospívání, zatímco River každoroční součástí vánočních playlistů. Ale většina posluchačů přiznává, že její písně k člověku přicházejí až ve chvíli, kdy je připraven jim opravdu rozumět. Blue, Hejira, Court and Spark či Ladies of the Canyon – každé z těchto alb nabízí prostor pro jinou životní fázi – pro ztrátu, pro zklidnění i pro chvíle, kdy člověk teprve hledá směr (a sám sebe).
Většinu svých alb ilustrovala sama a stejně jako na plátně i v textech zkoumala vlastní podobu. Její písně jsou nezkreslené autoportréty, v nichž se nebojí přiznat chyby ani slabost. Píše o láskách, které nevyšly, o mužích, kteří byli „sweet talking ladies men“, o touze po luxusu i po svobodě. Dokáže být zranitelná i ironická, elegantní i drsná. Její písně promlouvají o složitosti ženské identity, kreativity i o tom, co znamená přežít ve světě, který má tendenci všechno zjednodušovat.
Malá hudební revoluce
Když Mitchell na konci šedesátých let začínala vystupovat v malých kavárnách po Severní Americe, byl folkový svět stále převážně mužským teritoriem. Mitchell se ale nenechala zaškatulkovat, čerpala z jazzu, rocku i klasiky a pohrávala si s originálními melodiemi a strukturami, které se vymykají kategorizaci. Zároveň rozvinula nový styl vyprávění. S vydáním alba Blue v roce 1971 ten styl dosáhl svého vrcholu. Jen málo alb bylo tolikrát analyzováno, citováno a znovu interpretováno. Mitchell proměnila témata jako zlomené srdce či pochybnost ve stejně závažný materiál, jakým byla tehdy politická či společenská témata. Rozdíl nebyl v tom, že byla otevřená. Byl v tom, že měla nad svou otevřeností naprostou kontrolu.
Politických a společenských témat se ale rozhodně neštítila – naopak. Joni se často ve svých textech vyjadřovala k sociálním otázkám, a její komentáře jsou až bolavě relevantní i dnes. V Big Yellow Taxi kritizuje bezohlednost vůči přírodě a konzumní logiku kapitalismu, v The Fiddle and the Drum se vymezuje proti válečné politice a militarismu, v Banquet nebo Dog Eat Dog zase reflektuje chamtivost a nerovnost americké společnosti.
Přestože Joni v několika rozhovorech odmítla, aby byla vnímána prizmatem feminismu, její kariéra je ukázkovým příkladem ženské tvůrčí autonomie na tehdejší poměry. V zásadě sama rozhodovala o své image, smlouvách i zvuku, často volila vlastní vydavatele a zdroj kontroly nad svou tvorbou. Její vztahy s hudebníky jako Graham Nash, Leonard Cohen či James Taylor se sice dostávaly pod mediální reflektory, ale v jejích písních měla vyprávění vždy pod kontrolou ona. Otočila obvyklou perspektivu – milenci se stali postavami v jejím příběhu, nikoli naopak.
Všudypřítomný otisk v popu
Jonin vliv se dá vystopovat napříč dekádami a žánry. Lana Del Rey se k ní hlásí opakovaně – na albu Norman Fucking Rockwell i později, když uzavřela desku Chemtrails over the Country Club coververzí Mitchelliny For Free. Inspiraci od Joni čerpá i zpěvačka SZA, která v roce 2023 vydala píseň nazvanou jednoduše Joni. A James Blake pravidelně zařazuje do svých koncertů vlastní verzi A Case of You. Emocionální přesnost alba Blue se stala vzorem pro celé generace skladatelů. Inspirovali se jím Prince, Madonna, Taylor Swift i Phoebe Bridgers – právě Taylor a Phoebe převzaly způsob, jakým Mitchell dokázala své emoce a zkušenosti pojmenovávat s takovou přesností, že působí, jako by se zpovídala každému posluchači zvlášť. I Janet Jackson ukázala novou hloubku své tvorby, když v roce 1997 vydala píseň Got Till It’s Gone. Track využívá refrén z Big Yellow Taxi, zatímco rapper Q-Tip v ní přidává prosté, ale výstižné konstatování: „Joni Mitchell nikdy nelže.“ A opravdu – právě upřímnost je její poznávacím znamením.
- Zdroj článku:
Elle.com, The Culture Crush, BBC
