Muži napsaní ženou: Něžná maskulinita je nový ideál přitažlivosti

Tento muž je napsán ženou, říkáme, očarované z té špetky jemnosti, kterou právě projevil. Ještě před chvílí jsme se takhle rozplývali nad Timothéem Chalametem - tou Call Me By Your Name a Little Women verzí Timmyho, jejíž konec přišel se začátkem proma k Marty Supreme. Netřeba příliš truchlit, naštěstí jsou tu i jiní adepti na naši adoraci – třeba Bad Bunny. Portorický rapper a globální superstar totiž představuje přesně ten typ maskulinity, který není založený na dominanci, ale na sebejisté otevřenosti. Dlouhodobě si pohrává s módou, v níž se nenechá omezovat smyšlenými hranicemi so-called mužnosti – objevuje se v sukních, šatech, s lakem na nehtech nebo v extravagantních siluetách, aniž by to prezentoval jako nějaký statement. Ve své hudbě dává prostor zranitelnosti, smutku, nostalgii i touze. Zpívá o autonomii a respektu, a často se dotýká feministických nebo queer perspektiv. Při rozhovorech naslouchá, nechává věci plynout. Je z něj zkrátka cítit směs hravosti, klidu, otevřenosti a zranitelnosti – a to z něj dělá současnou ikonu takzvané soft maskulinity. Jinými slovy muže, který, ano, působí, jako kdyby byl napsán ženou. 

Soft maskulinita nebo prostě jen lidskost? 

Synonymem mužnosti je tvrdost, dominance a emoční zdrženlivost. Tak to má být, ne? Jenže to, že mladé kluky učíme nebrečet a neukazovat slabost, neznamená, že vyrostou v emočně oploštělé bytosti. Emoce dost pravděpodobně mít budou, jen je nedokážou pojmenovat, naučí se je obcházet a nechají je vybublat na povrch pouze v podobách, které jsou u mužů obecně akceptovatelné – tedy ve vzteku, síle, agresi. 

Máme rádi termíny, rádi věci pojmenováváme, abychom je mohli lépe uchopit a pochopit, a soft maskulinitou pojmenováváme mužství, které se těm zarytým a toxickým představám vymyká. Ale není to o tom, že by daný muž byl „soft“, tedy příliš měkký nebo slabý – naopak. Nebojí se být plně přítomný ve spektru vlastní lidskosti. Maskulinita a feminita nejsou dvě oddělené škatulky, ale spíš kontinuum energií, které v sobě v různých poměrech neseme všichni. Empatie, citlivost, něha nebo schopnost projevit svou zranitelnost nejsou „ženské“ vlastnosti – jsou to vlastnosti lidské. Muž, který je dokáže přijmout bez potřeby dokazovat svou sílu dominancí, působí sebejistěji a hlavně zkrátka lidsky. Soft maskulinita tedy není žádným opakem „tradiční” mužnosti, ale jejím rozšířením. Je to schopnost být silný i jemný, mluvit i naslouchat, chránit i nechat se podržet. Jinými slovy být méně performativní verzí muže a o něco autentičtější verzí člověka. 

A nehraje to jenom? 

O performativitě tu byla nějakou dobu řeč – ne o performativní tvrdosti, nýbrž o performativní jemnosti. Diskutovali jsme o performativních mužích, kteří se naučili hrát na ty správné noty, aby byli úspěšní u žen, aniž by cokoli z toho bylo opravdové. Zároveň jsme si u toho ale trochu podkopali nohy, protože místy ta konverzace vyznívala tak, že pokud je muž citlivý a zajímá se o feminismus, tak je to nejspíš celé jen divadlo. Což by rozhodně nemělo být to, co si z toho kdokoliv odnese. 

Pravda je, že pokud jde o celebrity, nikdy asi nezjistíme, do jaké míry je to autentické a jak velkou roli hraje budování osobního brandu. Snaží se Harry Styles v baletkách a s eye patches zapůsobit na své převážně ženské publikum, nebo se prostě nenechá v sebeprojevu omezovat genderovými nálepkami? (V jeho případě budu hlasovat pro možnost číslo dvě.) A co Jacob Elordi a jeho láska ke kabelkám? Kdo ví! Minimálně je ale pozitivní vidět ikony showbyznysu být komfortní se svou femininní energií a nebát se ji – třeba právě skrze módu – projevit. 

Heated Rivalry a kouzlo mužské zranitelnosti 

Nelze napsat text o soft mužnosti a nezmínit queer příběh o lásce dvou mužů, který pohltil většinu internetu. Hodně se mluví o tom, proč je seriál (a knihy) Heated Rivalry tolik populární u heterosexuálních žen. Dejme stranou fakt, že romance jako žánr je převážně konzumován ženami (a že ten nechápavý šok některých působí, jako kdybychom se zrovna dozvěděli, že muži mají rádi fotbal). Ne každá romance je ale vytvořena tak, aby nám dávala to, co chceme vidět, a často se spokojíme s předvídatelnými šablonami a klišovitým scénářem. „Myslím si, že je to také tím, že romantika – žánr, který ženy milují, píší a čtou a jsou jeho hlavními konzumentkami – prostě není brána s velkým respektem,“ řekl v rozhovoru pro Variety showrunner Jacob Tierney. Na Heated Rivalry je vidět, že to tvoří někdo, kdo k tomuto žánru chová respekt a chce ho pojmout opravdově a citlivě.A že vypráví o dvou mužích, které doopravdy napsala žena – autorka knižní předlohy Rachel Reid. 

Jacob Tierney postavil seriál pouze na jednom vztahu – na rozdíl od Bridgertonu nerozptyluje diváky četnými vedlejšími liniemi, veškerou naši pozornost mají Shane a Ilya. Díky tomu je prostor ponořit se do jejich vyvíjející se dynamiky a nechat pohledy a ty nejdrobnější nuance gest říct vše potřebné. Vidíme je v jejich emočně nejintimnějších momentech, vidíme jejich vzájemný respekt k osobním hranicím, empatii, něhu, konsent a nakonec i schopnost zdravě a otevřeně komunikovat. Celý seriál je tak ve výsledku ztvárněním mužské zranitelnosti. Toť má odpověď na to, proč ho ženy tolik milují. (To, že jsou Connor Storrie a Hudson Williams nádherní, s tím asi taky může mít něco společného.) 

Osvěžující je i přístup obou herců. V rámci promo tour oba bez sebemenší známky nekomfortu mluví o sexu v seriálu, hravě flirtují, mluví o platonické zamilovanosti, jsou kontaktní a autentičtí, říkají si „baby“ – a přitom všem působí ve svém přátelství absolutně komfortně. A všichni se z toho můžeme zbláznit.