Nenávist unavuje. Proč se nám vyplatí odpouštět?

Trochu jako Charlotte

Nedávno se mě kamarádka zeptala, jestli je v mém životě někdo, koho nenávidím. S nelibostí jsem musela přiznat, že existuje někdo, kdo mi kdysi ublížil a na koho až zbytečně často myslím a v duchu se s ním hádám. Ano, v tomto jsem jako Charlotte ze Sexu ve městě, která měla přesně vymyšlený scénář pro případ, že by potkala Božského a mohla mu vmést do tváře, co si o něm myslí. A také jsem si uvědomila, jak moc mě zatěžují myšlenky na to, jak bych měla při setkání s dotyčným reagovat. Jak mě omezuje vyhýbat se místům, kde bychom se případně mohli potkat. Jak mě zaplavují negativní emoce pokaždé, když na něj pomyslím. A jak by se mi asi ulevilo, kdybych to celé dokázala hodit za hlavu.

Mohlo by se vám líbit

Hate that bitch: 6 důvodů, proč se ženy nenávidí víc než muži

Nemáme to na programu

Jenže to není tak snadné. Překousnout křivdu není zahrnuto v našem evolučním programu. Abychom jako druh přežili, máme naprogramováno pamatovat si, kdo a jak nám ublížil, vyhýbat se mu, aby se to nemohlo opakovat a nejlépe mu ještě úder vrátit. Odmala jsme proti tomuto způsobu přirozené obrany ale vedení výchovou. Odpustit sourozenci, že nám rozbil hračku. Kamarádce, že si našla jinou kamarádku. Prvnímu příteli, že nás opustil. Kolegyni, že na nás v práci udělala podraz. Změnit své vnitřní nastavení a vypořádat se s událostmi, které nám ublížily, nejde na povel. Není to úplně v naší moci a to, jestli se vnitřně odhodláme ze sebe sejmout břemeno zášti, závisí také na tom, jaké na nás tehdejší křivda nechala následky a jak se ten, kdo se jí dopustil, k nám chová.

Mohlo by se vám líbit

Incelové: muži, kteří nenávidí ženy

Nezáleží jen na nás

Něco jiného je odpustit někomu, kdo udělal chybu, jejíž následky nenapáchaly na našem životě žádné velké škody. A jiné to je v případě, že se s důsledky něčího chování potýkáme dodnes, ať už se jedná o psychické nebo fyzické ublížení. Svou roli v tom hraje také chování toho, kdo nám ublížil. Chová se, jako by se nic nestalo nebo své chyby lituje a už se nám několikrát pokusil omluvit?

Odpusťte. A nebo taky ne.

Odpuštění musíme začít v první řadě u sebe. Musíme odpustit sobě, že jsme ještě neodpustili druhému. Že si přemýšlením o křivdě a jejím původci pořád ještě komplikujeme život. Až pak budeme schopní zpracovat odpuštění druhému. Půjde to snáz, když si uvědomíme, že odpustit neznamená ani zapomenout, ani do budoucna tolerovat stejné chování. Pokud někomu odpustíte, neříkáte mu tím, že to, co udělal, je v pořádku. Jen se rozhodnete ze sebe shodit zátěž a nezůstat zabředlí v negativních emocích. Rozhodnout se, že se zbavíte vzteku, bolesti a touhy po pomstě. Nezapomínejte, že živit v sobě pocit křivdy stojí spoustu sil. Odpuštění vám umožní nechat bolest odejít a dál v životě pokračovat s lehčím srdcem a čistší hlavou. Výjimkou je odpuštění, které by dotyčnému dalo signál, že nám může ublížit znovu. V takovém případě zůstaňte klidně zatvrzelí. Nemusíte si vůbec vyčítat, že odpustit nemůžete. Nebo nechcete. 

Mohlo by se vám líbit

„Nejsem jako ostatní ženy.” Pozor na internalizovanou misogynii!

Zdroj: autorský článek, novinky.cz