REKLAMA

Zapomenutí návrháři 70. a 80. Let

REKLAMA

 

Dvě dekády opojného hédonismu, slávy a sladkého nevědomí z příchodu poměrně krutého globalizovaného světa. Módní návrháři, kteří započali svou kariéru v této (ne)jisté době sice měli brzy na dosah celý svět, avšak tempu postmoderního vývoje společnosti nestačili. A proto, ač jejich jména stále rezonují, leží jejich odkaz pod pomyslnou vrstvou prachu. A my zrovna dnes uklízíme!

Geoffrey Beene 

Geoffrey Beene se v New Yorku na počátku sedmdesátých let snažil odpovědět na záludnou otázku, která občas zaznívá ve studiích pověstných módních domů i dnes: Co je to luxus? Jeho kolekce z roku 1970 například zahrnovala večerní šaty z denimu a teplákoviny. Dosud nevídané. Módní kritici plesali! Jeho raketový start doprovázela samá prvenství. Jako první americký designér prezentoval svou ready-to-wear kolekci v Miláně (což tehdy vůbec nebylo zvykem, aby američtí návrháři předváděli na týdnech módy v Evropě a naopak). Oblékal několik prvních dam, mezi nimi i Nancy Reganovou, ale i hollywoodské hvězdy jako Glenn Gloss a Faye Dunaway. Jenže ani on se nedokázal přizpůsobit rychle se měnícímu průmyslu. Podepsal smlouvu s výrobcem, který jej nutil do produkce parfémů a řady bytových doplňků. Podobně jako Haltson i Beene nakonec opustil svou značku po krachu. Nicméně přispěl pak módě ještě tím, že coby profesor vychoval několik dalších talentů, včetně Albera Elbaze.   

 

Jean-Charles de Castelbajac 

Francouz ze staré šlechtické rodiny z Galonska započal svou kariéru v Paříži na přelomu dekád. Vdechl módě to, co dlouho potřebovala – energii. Dodnes se mu přezdívá král barev. Jean-Charles totiž nechal střihový manýrismus za sebou a rozhodl se své oděvy opatřit neuvěřitelnou změtí barev. Sice dokázal rozumět poptávce rychle rostoucí klientely po celém světě, ale Jean-Charles neměl ambice stát se jen úspěšným návrhářem módy. Proto svou karieru úspěšné dovedl před práh let devadesátých a v druhé polovině tohoto desetiletí se vrhl také na produktový design. Stojí za modely aut z dílny Citroën a graficky se například podílel na tvorbě nového loga Ferrari a Wimbledonu. Pro co si ho však děti devadesátých let pamatují asi nejvíce je jeho smělý počin z roku 1997, kdy při příležitosti celosvětového srazu křesťanské mládeže v Paříži navrhl pro papeže Jana Pavla II. a jeho skupinu roucha s duhovými pruhy.  

 

 

Claude Montana  

Připomínat Clauda Montanu je jako připomínat Davida Bowieho. Stejně je však pro některé nezasvěcence neznámým designérem. Říká se o něm, že překreslil ženskou siluetu. Sice se tvarově dokázala vyřádit, ale už za jeho působení bylo tvarosloví ženského šatníku dost vyčerpané. Na francouzské scéně působil jako hurikán, jeho excentrické modely byly mnohdy tak komplikované, že se musely střihy do finální komerční podoby výrazně upravovat. Plnil bulvární titulky svým sňatkem s modelkou Wallis Franken, přestože žil otevřeně homosexuální a značně bouřlivý život. Pro módní průmysl objevil kouzlo velkolepých a výpravných shows, na kterých se vždy při defilé ukazoval výhradně v drsné kožené motorkářském bundě. Na počátku devadesátých let navrhl dvě couture kolekce pro Lanvin, jenže ty byly na tehdejší klientelu příliš výstřední a pro dům představovaly hrozící krach. Dál se tedy věnoval svému impériu, jenže jeho paličatost ohledně nenositelných siluet jej nakonec přivedla na pomezí bankrotu. Svou značku už pak nikdy nedokázal znovu nakopnout.  

 

 

Adolfo Domínguez  

Značka španělského návrháře sice dodnes funguje, ale zdaleka už nedosahuje takových úspěchů, jako na pokraji osmdesátých let a ani už nepřipomíná odkaz stále spirituálního jižana. Přestože původně vystudoval filozofii a umění rozhodl se své vědomosti vtisknout svým oděvům. V roce 1981 přišel mezinárodní spěch a Adolfo byl prvním španělským návrhářem, který rozsel butiky se svými kolekcemi po světě. Jeho rukopis vyjadřoval myšlenku svobodné plynutí textilu. Jeho značka však v roce 1997 vstoupila na burzu a Adolfo ztratil nad vlastní tvorbou kontrolu. Ač byl ze čtveřice nejzodpovědnějším ke svému talentu, ani on nedokázal proměnit vize v manažerské schopnosti.  

Roy Halston 

A sám Halston! Možná dost dobře první minimalista. Začínal jako kloboučník, když si jeho model oblékla Jacqueline Kennedy na inauguraci svého muže, strhla se veškerá pozornost na mladý talent stojící v pozadí kultovního kloboučku. Poté ale klobouky vyšly z módy a Halston se z nouze a pozice předního amerického návrháře (tak o něm hovořila média) uchýlil k ready-to-wear. První pokusy? Bez ohlasu. Pak potkal donátorku Estelle Marsh, která jej s jeho druhou kolekcí dostala na přehlídku do Paříže. Halston vystihl ducha doby. Jednoduchou dynamickou siluetu zbavil přebytečných a nefungujících detailů a ozdobil sugestivní paletou barev. Jeho život byl jeden velký večírek, drogy, alkohol a disko, dalo by se říct... Vykreslovat však bohatou osobnost Halstona poté, co tak učinili tvůrci stejnojmenného seriálu se zdá skoro nemožné, a proto snad k jeho éře jen několik jeho ikonických citátu, které dokonale přiléhají jeho době a tvorbě.  

„Nesejde mi na tom, co o mě lidé říkají, publicita je v showbyznysu to nejdůležitější. Děkuji!“ 

„Není problému, pouze příležitostí.“ 

„Abyste zaujali, musíte vytvořit iluzi úspěchu.“ 

„Věřím, že se lidé rodí s jistým účelem a někteří používají svůj hlas, rozum, svoje ruce... Mám štěstí, že jsem jedním z nich.“ 

„Slovíčko nemožné slýchávám tak dvacetkrát denně, musíte velmi dobře znát sami sebe, abyste jej překonali.“ 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA