Only in print: Aňa a její rok

Sedíme v kavárně Slavia, kde jste v dubnu oslavila své padesáté narozeniny. Nechyběly plzničky s nápisem Geislerka ani půlnoční překvapení v podobě Jiřího Macháčka, který zazpíval sólo. Byl to přesně takový mejdan, jaký jste si představovala?

Ano, byl. Ačkoli spousta lidí nakonec nemohla přijít, jak už to tak bývá, protože měli práci nebo jiné plány. A to já bych samozřejmě chtěla, aby dorazili všichni, ale mojí hlavní touhou bylo, aby se tady lidé potkali a bylo jim spolu dobře. Ne nutně se mnou, protože já jsem v podstatě většinu času jenom vítala hosty. A lidé se spolu opravdu veselili a to mi dělalo největší radost.

Přišlo mi fascinující, jak různorodá společnost se tu sešla. Různé generace, různé profese, různé světy. Na focení jste mi prozradila, že tu v jeden okamžik byly dokonce tři šéfredaktorky ELLE. Helena-Kateřina Fialová, Andrea Běhounková a já… 

To byl můj záměr, ta pestrost! A Slavia mi k tomu přišla jako báječné místo, má schopnost pojmout úplně všechno. Je nádherná, důstojná, a přitom v něčem úplně obyčejná. Můžete sem pozvat prezidenta i kamarády a všechno sem přirozeně patří. Historicky se tu potkávali umělci, intelektuálové i obyčejní lidé. Kdysi se tu vařila legendární bílá dršťková s tymiánem – mimochodem se jim pořád snažím připomínat, jestli by ji zase nezačali dělat… Taková místa přesně člověk hledá, když jede do zahraničí. Denně tu hraje pan Aladar Lašanský na klavír, číšníci chodí v oblecích a ten výhled je nepřekonatelný. A jsme v budově FAMU, takže jsme úplně ve filmovém světě a to je taky plus!

No samozřejmě! Chodili sem odjakživa i velikáni českého filmu… 

Pamatuju si, že když mi bylo patnáct a začala jsem chodit do kaváren, tak jsem chodila sem, protože Slavia! Sedával tu Otakar Vávra, lidé z Národního divadla. Bylo to strašně dobrodružné, člověk měl pocit, že se mu tady něco přihodí. A ono se nám tady opravdu přihodívalo ledacos. Chodili jsme sem, když jsme točili film Návrat idiota s Macháčkem, Táňou Vilhemovou a Pavlem Liškou a tady jsem slavila už své 22. narozeniny. Tehdy jsme ale měli jen stůl a dršťkovou. Takže to teď nebyly moje první narozeniny ve Slavii!

Ale asi jste tehdy neměla vlastní plzničky. 

To ne. To je moje srdcová spolupráce s Pilsner Urquell. Já totiž nejsem jen srdcař, ale i Honorary Connoisseur neboli čestný a titulovaný znalec piva.

Na oslavě se mimo jiné promítalo sestříhané video různých rodinných i televizních záběrů. Moderovala jste v začátcích dokonce i nějaký hudební pořad.

Ano, to byla hudební hitparáda, jmenovala se MC One, produkčně to dělal Tomáš Krejčí a natáčelo se to v Americe. To mě na tom lákalo nejvíc. Byl tam třeba i Martin Dejdar nebo Tereza Pergnerová. Já byla v Texasu, to byla moje první zkušenost s USA a všechno vypadalo jako ve filmu. Bylo to fascinující, trochu divné, ale úžasné. Žádná další ambice moderovat z toho ale už nevznikla. Myslím, že existují i horší začátky kariéry… (smích)

Pak jste také zkoušela kariéru modelky, jaké to bylo v Miláně v devadesátkách? 

Já jsem chtěla být modelka hlavně proto, že to měla dělat moje sestra Lela. Jenže já jsem byla menší a tehdy i trochu baculatější. O mě vlastně nikdo moc zájem nejevil. Zato já o modeling zájem projevovala obrovský. Mnohem větší než Lela. Takže jsem se hnala do Milána, zatímco ji to vůbec nezajímalo. Ona ten svět nesnášela, já ho chtěla poznat. Ale ta zkušenost mi úplně stačila k tomu, abych zjistila, že ani já to dělat nechci.

Čím vás odradila? 

Měla jsem pocit, že je to obor, který člověk buď musí mít opravdu rád, nebo ho musí umět brát s nadhledem. Devadesátky byly hodně o ambicích a úspěchu. A já jsem si říkala: Počkejte, tady všechno závisí jen na tom, jestli se někomu líbím, nebo ne. A to já neovlivním. Vypadám tak, jak vypadám, a víc s tím nenadělám. Přišlo mi to příliš pasivní.

Přesto jste byla v Miláně pár měsíců… 

Asi dva. Dneska si říkám, že kdybych tehdy vydržela o něco déle, přišel by grunge a možná bych se chytla. Tehdy ale byla doba supermodelek. Eva Herzigová a všechny ty vysoké krásky s mírami devadesát-šedesát-devadesát. To jsem rozhodně nebyla. Pak ale přišla éra Kate Moss a tam už výška nehrála takovou roli. Ale fotila jsem třeba s Olivierem Toscanim. Dostávala jsem různé menší zakázky, katalogy, drobné kampaně… Nemám ale skoro žádné fotky, možná dva polaroidy. Pro mě bylo zajímavější něco jiného. Byla jsem sama v Miláně. Bydlela jsem s modelkami v bytě v čínské čtvrti a pamatuju si, že to bylo docela divoké období. Koupila jsem si vystřelovací nůž a měla pocit, že vím, co je život. A právě to bylo na celé zkušenosti nejlepší.

Z těch archivních záběrů mi ale přišlo, že vás objektiv vždycky bavil. 

To je pravda. Dokonce jsem měla období, kdy jsem si zpětně říkala: Bože, oni se za mě museli stydět. Lela má nádherné dětské fotky. Je přirozená, foťák nevnímá. A já na každé dělám nějaké opičky. Když jsme dávali dohromady rodinné archivy, zjistila jsem, že to táta měl úplně stejně. On žil s fotoaparátem v ruce, miloval dokumentování. A pro mě byly fotografie i film odjakživa umění.

Fotíte i vy sama? 

Pořád! Když jsme měli jednu naši rodinnou výstavu, tak já jsem vystavovala fotografie. Ale jsem spíš fotograf okamžiků než aranžovaných scén.

Když se vrátíme k vašim narozeninám, bilancovala jste nějak, nebo introspekci neřešíte a prostě žijete? 

Musím říct, že mě až zaráželo, jak moc mě k tomu lidé ponoukali. Jak se cítíš? Jaké to je? Co ta padesátka? A co teď? Ale já nemám pocit, že nastal čas bilancovat. Dneska je to s věkem úplně jinak. Padesátka je opravdu nová čtyřicítka, možná i třicítka… Ženy rodí ještě po čtyřiceti… Mám naopak pocit, že bych měla začít dělat všechno, co jsem ještě nestihla. Takže to vnímám spíš jako nový začátek než jako uzavírání nějaké kapitoly. K největším životním bilancím mě nakonec stejně nedonutily narozeniny, ale něco jiného. Já jsem velký fatalista.

V jakém smyslu? 

Nevadí mi nechávat věci, ať se nějak stanou. Člověka formují chyby, které si způsobí. Myslím, že nejsem zbabělec, ale mojí slabinou je pýcha. A ješitnost. A taky přeceňování sebe sama. Věk přináší jednu hezkou věc. Člověku tolik nevadí, co si myslí ostatní, a taky už nemusí opakovat stejné chyby.

Na oslavě samozřejmě nechyběl ani váš manžel Zdeněk Janáček. Jde už v padesáti radit, jak na vztahy, na lásku? 

Myslím, že humor je vždycky řešením všeho. Nám se ve vztahu spousta věcí povedla a spoustu věcí jsme zvorali. A ani z jednoho se nějak nehroutíme. Napadá mě jedna věta, kterou jsem kdysi napsala do fejetonu nebo povídky: To, co se zprvu jeví jako parazitismus, se nakonec stane krásnou symbiózou. Takový humor na sebe uplatňujeme. V dlouhodobých vztazích nastane chvíle, kdy jsou lidé spolu proto, že to už ani jinak nejde. Ale když se spolu mají pořád čemu smát, tak je to radostné bytí. Můj muž je navíc opravdu výjimečný člověk, neznám nikoho podobného. Má svoje zvláštnosti, ale nemá takové ty standardní zápory. Je nesmírně velkorysý k lidem a nic si za to nežádá. Dokáže nesoudit, neodsuzovat, nehodnotit, ale přesto vidět plusy i minusy… to je opravdu vzácná schopnost. My se skvěle doplňujeme jako zlý a hodný policajt. Kolikrát říkám: „Zdendo, já jsem asi zase někdo někoho urazila,“ a on: „Já tam zajdu.“

Existuje něco, co jste si jako mladší žena nedovolila – a dnes už ano? 

Spíš jsou věci, které jsem si dovolovala mladá a dnes bych je neudělala. A většinou to byly blbosti. Ale všechna ta klišé o stárnutí jsou vlastně pravda. Člověka mnohem méně zajímá, co si o něm myslí ostatní. Nemyslím tím, že by měl být bezohledný nebo arogantní, ale přestane řešit, že někoho zklame. Protože to je nevyhnutelné. Stejně jako nás zklamávají jiní lidé. Nemůžete mít všechno pod kontrolou. A to je podle mě ta nejlepší změna, kterou věk přináší. Že člověk pustí potřebu všechno vysvětlovat. Takový ten pocit: Já nic nedlužím, zodpovídám se jen svému svědomí. A to je pro mě asi největší změna. Byla jsem vždycky takový bojovník za spravedlnost a mnohokrát jsem si kvůli tomu naběhla.

Jste bez přehánění nejznámější česká herečka současnosti a také jedna z mála, která si zahrála i v zahraničních produkcích. Jaká byla cesta na tohle místo, jak se taková pozice vůbec buduje? 

Nevím. Ale řeknu, co si myslím. V profesi herce hraje obrovskou roli štěstí a náhoda. Já jsem od začátku strašně chtěla být herečka. A to filmová herečka. Představovala jsem si svůj život trochu jako na těch černobílých fotografiích, které tady ve Slavii visí na stěnách. A šla jsem za tím. Ale to, že se to nějak povedlo a že se ty věci začaly řetězit, za to vlastně nemůžu. To se prostě přihodilo. Dlouho jsem ani nevnímala, co všechny ty věci znamenají. Začala jsem tak brzy, že jsem ani nestihla pochopit, co jsou přesně ambice, co je dobývání nějaké pozice… Brala jsem to jednoduše: Já jsem to chtěla, tak to tak je. A teprve později si uvědomíte, že když se něco povedlo jednou, neznamená to automaticky, že se to povede znovu. Přišlo i období, kdy jsem si říkala, že bych vlastně měla být ambicióznější. Že bych neměla všechno nechávat jen na osudu. Takže jsem dělala všechno možné. Byla jsem na festivalech, jezdila jsem do porot, snažila se být vidět. Dlouho jsem navíc žila v omylu, že když má být člověk úspěšný v zahraničí, musí ho někdo objevit. Že někde číhá agent a musí si mě vybrat. Pak jsem zjistila, že to tak vůbec nefunguje, že musíte oslovovat agenty vy. Takže jsem několik let ztratila čekáním na něco, co se nikdy nestane. Nakonec jsem si dala klasická kolečka – ježdění do Londýna, chození na konkurzy a tak dále. A nějak mě to uspokojilo. Nejsem maximalista v pravém slova smyslu, spoustu věcí ráda hodím za hlavu nebo je udělám jen tak, ať jsou hotový. Ale potřebuju vědět, že pro určitou věc udělám nejvíc, co můžu, to je pro mě nutné, protože jinak mám špatné svědomí a to nesnáším.

Jako jedna z mála českých herců a hereček nehrajete v divadle. Proč? 

Já jsem hrála divadlo. Byla jsem v Divadle Na zábradlí, v HaDivadle v Brně, zkoušela jsem ve Stavovském divadle. S panem Somrem jsem zkoušela, dokonce jsem měla průkazku Národního divadla. Ale těmi zkušenostmi jsem zjistila, že mě to nebaví. Je to furt dokola. Několik let jsem teď ale hrála stoprocentně improvizované představení Milostný trojúhelník. Úplný punk. Jezdili jsme po republice ve třech lidech, například s Martinem Zbrožkem, Lukášem Pavláskem, někdy s Jirkou Macháčkem. To obsazení se měnilo. Ale princip byl pořád stejný. Tři lidi na jevišti a naprostá improvizace. A to mě bavilo strašně. Protože to je opravdu dobrodružné. Teď mi třeba někdo nabízel divadlo a ten námět mi přijde skvělý, fakt se mi to líbilo… ale kdyby to tak byl film! Tak by to bylo geniální! (smích)

Vy dokonce na FAMU přednášíte předmět Práce s hercem. Co bych se v lavici dozvěděla? 

Už dva roky ho vedu společně s Kateřinou Oujezdskou. Ještě předtím jsme spolu dělaly workshopy a masterclassy, mimo jiné právě na FAMU a DAMU. Díky tomu věděli, jak pracujeme, a oslovili nás. Má to ale ještě jednu dojemnou rovinu. Původně jsme jen zastupovaly Jana Potměšila, který ten předmět vedl. Jenže už se nevrátil. Tak jsme mu šly s Káčou na pohřeb říct, že to bereme za něj dál a že se budeme snažit. I pro něj. A pokaždé, když se studenty dokončíme ročník, jdeme sem do Slavie a celý rok tady uzavřeme.

Co je náplní? 

Nás to strašně baví, takže si na tom dáváme opravdu záležet. Přijde nám opravdu důležité, aby režiséři hráli, aby chápali ten abstraktní pocit herců při práci, takže je mučíme. Musí improvizovat, pracovat s textem, který nikdy předtím neviděli, učí se dělat casting a komunikovat s herci, aby chápali, jaký typ poznámek je přínosný a konstruktivní. Snažíme se také propojovat studenty DAMU a FAMU, aby spolu od začátku uměli spolupracovat. Myslím si totiž, že režisérům strašně pomůže zažít na vlastní kůži, jaké to je, dostávat pokyny. Jaké to je, když vám někdo říká něco, co vám vůbec nedává smysl. Musí si vyzkoušet, jak funguje komunikace z druhé strany. Někdy se to zbytečně komplikuje. Občas stačí říct: „Jdi rychleji.“ A funguje to. Jindy je ale důležité vytvořit prostředí, ve kterém se herec nesmí cítit zahanbený, ať zkusí cokoli. Místo, kde může kreativně nabízet, hledat možnosti.

Co vám osobně pomohlo vydržet v oboru na špičce tak dlouho? 

Na začátku to byla určitě drzost a totální neznalost. Čistému vše čisté. Moje dcera používá od tří let větu „Když chci, tak chci.“ To u nás v rodině dost rezonuje, naši nám taky říkali, že je jim jedno, co to bude, ale že to musíme opravdu chtít. To je pro život strašně důležité – mít touhu. To je dennodenní věc, která člověka někam posouvá. V angličtině je pro to slovo „purpose”. A já jsem tohle vždycky měla a věřila jsem, že se mi věci stanou. Dříve nebo později. Je to nevyhnutelné. (smích) Když to takhle říkám nahlas, zní to strašně nepokorně. Ale není to nepokora. Je to spíš dětská samozřejmost. Protože přesně děti tohle mají. Neříkají si, jestli si něco zaslouží, nebo ne. Prostě je něco zaujme a jdou za tím.

Já bych to nazvala optimismem. Musela jste ale někdy i něco obětovat? 

Když přemýšlím o tom, co bych ve svém životě nazvala skutečným úsilím nebo obětí, tak, ačkoli o tom mluvím lehce, je to vlastně dost náročná profese. A vyžaduje se od vás hodně. Já umím být tvrdá k okolí, ale umím být tvrdá i sama k sobě. Když na něčem pracuju, tak jdu často nad rámec svých povinností. Já chci maximum nejen pro sebe, ale i pro všechny ostatní. Když se s něčím spojím, není to pro mě jen práce, kterou odvedu a tím to končí. Většinou tam vznikne nějaký hlubší vztah. Vždycky se třeba směju tomu, že moje představa producentství není víc získat, ale víc dát. (smích) Jsem si také vědomá toho, že jsem nebyla vždycky tak přítomná duchem, jak by moje děti potřebovaly. Ale nikdy jsem si to nevyčítala. Protože jsem jim to vždycky říkala úplně otevřeně. Že tu práci miluju. Že ji potřebuju dělat. A že věřím, že jednou i ony budou mít něco, co budou milovat stejně. Že je pro mě strašně těžké je opouštět, ale že bych je nikdy neopouštěla kvůli něčemu, na čem mi nezáleželo.

Když jsem s vámi já dělala poprvé rozhovor v dubnu 2015, měla jste při focení s sebou Stellu, která si tam kreslila do bloku princezny, a miminko Maxe… prožili s vámi děti mnoho dní na place? 

Všechny moje děti byly na natáčení už během prvních měsíců života. Samozřejmě čím byly starší, tím méně tam chodily. Pokud si zrovna nechtěly vydělat jako komparz, to je potom bavilo. Vlastně mě vždycky trochu překvapovalo, když se začalo mluvit o pracovních podmínkách pro matky ve filmu. Nikdy mě do těch debat nikdo nezval, protože když je člověk známý, automaticky se předpokládá, že má všechno jednodušší. Jenže já porodila před jednadvaceti lety a tehdy rozhodně nebylo standardní vozit si dítě na plac. Ale pro mě neexistovala jiná možnost, nikdy bych kvůli natáčení nepřestala kojit svoje dítě. To prostě nepřipadalo v úvahu. Takže jsem to měla nastavené jednoduše: „Chcete mě? Dobře. Tak tam bude i Bruno.“ A to je možná právě ta drzost.

Spolu se sestrou Ester jste letos uvedly výstavu GA-I-SU-RA, věnovanou vašemu otci, japanologovi Petru Geislerovi. To byla zase úplně jiná forma práce, ne? 

Když mně a Lele Eťa řekla, že chce udělat výstavu o tátovi, nejdřív jsme jí opáčily: „Tak si ji udělej.“ Ester je o osm let mladší, takže ho poznala úplně jinak než my. My jsme s ním zažily dospívání, dlouhé rozhovory, různé životní situace. Ona byla ještě dítě, když se naše rodina rozpadla, a strašně mladá, když táta umřel. Takže jsme ten nápad zpočátku úplně nesdílely. Jenže Ester je buldok, pořád něco hledala, sbírala, archivovala, domlouvala a postupně to začalo růst. Pak přišla chvíle, kdy už to celé málem ztroskotalo. A tehdy mě přizvala. Já umím dobře rozjíždět, posunovat a vtahovat lidi do projektů, které potřebuju nastartovat nebo zafinancovat. Řekla jsem jí: „Dobře, ale proč to vlastně děláš s lidmi, kteří ti házejí klacky pod nohy? Pojďme zkusit DOX.“ A ona odpověděla, že by si na něco takového nikdy netroufla. Ale dospěly jsme k tomu, že to stejně není o nás. Ale o tátovi. A tak jsme to zkusily. Když nám pak zavolali, že to berou, měla jsem obrovskou radost. Úplně jsem nadšením vřískala a strašně mě to dojalo. Stejně jako později, když jsem na ulici poprvé viděla plakáty k výstavě a uvědomila jsem si i celé to Etino úsilí. A mezitím se ten projekt pořád zvětšoval. Z původní představy, že vydáme nějakou brožurku, vznikla regulérní publikace GA-I-SU-RA, z malého doprovodného filmu se stal celovečerní dokument…

Celý rozhovor najdete na stránkách červencové ELLE.Svůj výtisk si můžete objednat přímo do své schránky jako roční předplatné ELLE za 1399 Kč + luxusní produkty Infokrása v hodnotě 1811 Kč s poštovným zdarma na tomto odkaze.