Víte, co je nejlepší a zároveň nejhorší rada do života? Rada, kterou na vás křičí časopisy, motivační speakeři, a dokonce i reklamy? Buď sama sebou.
Proč je to nejlepší rada, je zřejmé – je to přirozené, upřímné, pohodlné.
A nejhorší? Protože vám nikdo neporadí, jak to máte udělat. Co to vlastně znamená, být sama sebou? Jste si jistí, že víte, kdo jste? Jak to zjistit? A až to zjistím, bude snadné to žít?
Celý život se snažíme, abychom se stali NĚKÝM. Někým oblíbeným, úspěšným, milovaným, někým cool. Necháváme se vychovávat a formovat, učíme se, přizpůsobujeme se.
A stejně, jako v některých fázích života nosíme zvonáče, batiku, punkové outfity nebo elegantní minimalismus, převlékáme během života tak trochu i svoji osobnost.
Milujeme Harryho Stylese, protože ho miluje naše nejlepší kamarádka. Ráno zásadně pijeme teplý čaj s medem, protože tak to dělala babička. Zdravé zuby? Alfa a omega naší selfcare, protože náš ex to považoval za nejdůležitější. Když je venku hezky, nedokážeme si doma číst, protože mozek nám hlasem naší maminky našeptává: „Přece nebudeš sedět doma, když je tak krásně!“
Jak rosteme, sbíráme si do kapes cizí zvyky a stáváme se mozaikou našich rodičů, milenců, kamarádek nebo dětí.
Stát se někým zní tak jednoduše jako vybrat si vysokou školu nebo kostým na karneval. A vlastně to tak trochu funguje. Podle potřeby navlékáme na naše mozaikové tělo masky nekompromisní manažerky, lékaře, nezávislé femme fatale, oddané mámy, společenské kamarádky nebo neohrožené cestovatelky. Sociální sítě nás svými algoritmy rozřazují do boxů máma, single, sexy tělíčko, holka od vedle, kuchařka, trpitelka.
V dnešní politice identit, kdy klademe extrémní důraz na ohleduplnost k menšinám, mnoha lidem stačí definovat se s určitou skupinou, což jim domněle zajistí pozornost, takže tomu podřídí veškeré své jednání. Za svou hlavní nebo jedinou charakteristiku považují svou sexuální orientaci, gender, váhu, rasu, věk, politickou afinitu nebo třeba to, zda jsou sparťan, nebo slávista.
Všichni ale asi tušíme, že tohle doopravdy neznamená být sám sebou a že to často může být asi tak nepohodlné jako nepadnoucí podprsenka, kterou ze sebe servete hned ve dveřích. Že být sám sebou je spíš jako choulit se v kašmírovém svetru nebo plavat nahá v chladivé vodě.
Co musíme udělat, když chceme někoho poznat a zjistit, jaký je, to taky dobře víme – komunikovat s ním, povídat si. Takže se v poslední době snažím intenzivně vést dialog se svojí duší a zjišťovat, co je to trvalé ve mně, co zbyde, když se nemusím přizpůsobovat, když vystoupím ze všech rolí, které mi společnost doposavad přiřkla. A tak už s jistotou vím, že mě nedefinuje moje zaměstnání, diagnóza nebo období krizí. Definuje mě, jak se k tomu postavím, jaká je moje mentální vybavenost, jak se každou zkušeností nechám zformovat.
Definují mě moje emoce, prožitky, ale i tělesnost.
Nevěřím, že nejvíc sami sebou jsme jako děti. JÁ jsem všechno, co v životě zažiju, co se naučím, co vytvořím. Je úplně možné, že jsem byla jiný člověk v patnácti, během studia, na vrcholu kariéry a po dětech. (Nebylo by naopak děsivější zůstat navzdory tak zásadním změnám pořád stejná?)
Dialog, který vedu sama se sebou, proto nikdy neskončí.
Abych se ujistila, že ten, kým se stávám, jsem pořád já.
Abych za dvacet let nezjistila, že jsem celý život strávila v nepadnoucím kostýmu.
