Jak to, že je zrovna Finsko nejšťastnější zemí na světě, ptala se mě kamarádka při návratu z několikadenní expedice na sever. Ještě než jsem se na vlastní kůži dotkla krás této lehce opomíjené skandinávské země, tak bych se asi zamýšlela stejně. Tma trvající dlouhé měsíce ročně a zima sahající až do minus dvaceti stupňů není zrovna předpokladem závratného štěstí. Sami Finové se moc nesmějí, ale podle vlastních slov jsou naprosto spokojení sami se sebou. Možná k tomu přispívá pravidelné saunování a otužování, nejčistší vzduch a hlavně semknutí s přírodou a její ochranou. K tomu ale až za chvilku.
Z Helsinek do Laponska
Přílet do Helsinek z ukvapeného jara ve střední Evropě byl ve znamení příjemné zimní atmosféry, letadlová okýnka pokrytá mrazem pomalu odkrývala moře plné ker kolem relativně malé finské metropole, která představuje domov téměř čtvrtině celé populace země. Po chvíli Helsinky a další města, která formuje střízlivá nordická klasicistní a modernistická architektura především z pera finských legend Alvara a Aino Altových, nechávám ubíhat do vzdálených bodů. Přede mnou se otevírá krajina magického Laponska, kde architekturu tvoří hluboké lesy, bažiny a hluboký sníh. Obyvateli jsou zde spíše než lidé hlavně stáda sobů a huskyové. Laponsko žije z turistického ruchu především coby domov Santy Clause, ale jeho kouzlo možná objevíte spíše než v Santa Claus vesničce o něco dál na sever – v mystické přírodní scenerii, kde čas ubíhá podle ručiček přírody a na cestu svítí aurora borealis, hovorově polární záře, která se ukazuje jako pestrobarevné stuhy světla na zimní obloze.
Hned večer po příjezdu jsme se se skupinkou současných dobrodruhů, vybaveni stativy a telefony od Swappie, značky, která nás na výpravu pozvala, vydali se sněžnicemi mezi vysoké borovice až do míst, kde začaly řídnout stromy a houstnout tma. Uprostřed zamrzlého jezera, daleko od civilizace, kam nepronikl ani paprsek světelného smogu, začala pomalu zpoza mlhy vykukovat polární záře. Proudy světla jsou o to tajemnější, že je pouhým okem nelze zhlédnout v celé jejich barevné hře a k ruce potřebujete kvalitní fotoaparát. Není třeba drahá, těžká zrcadlovka, dynamiku polární záře dokáže zachytit i lepší smartphone s nastavením delší expozice a nočního režimu. Je to jeden z mála momentů, kdy je lepší sledovat obrazovku telefonu než přímo dění kolem sebe. Polární záře je mrštná liška a člověk se musí doslova otáčet, protože barevné plameny šlehají rychle a ze všech stran.
Za severní září
Aurora borealis nebo také severní záře, která se objevuje na severní polokouli, je v podstatě zásah slunečního větru do magnetosféry země. Sluneční erupce vystřelují částečky plné energie a Země je přitahuje svou gravitací. Elektromagnetické pole je pak odchyluje od zemského povrchu a ony vstupují do atmosféry právě na jednotlivých pólech. Latinský název tento jev připodobňuje k římské bohyni úsvitu Auroře a řeckému bohu studeného větru zvanému Boreas. Odpradávna polární záři obklopuje spousta legend a mýtů a dodnes nepřestává v lidech budit respekt. Sámové, původní ugrofinští obyvatelé země, se dokonce v minulosti neodvažovali o polární záři ani promluvit, protože pro ně představovala znamení špatného osudu a věřili, že když zachytí její pozornost, tak je s sebou odnese nebo jim usekne hlavu. My jsme naštěstí zůstali bez újmy a kinetické divadlo na obloze nám sebralo leda dech.
Po několika hodinách uprostřed studených lesů bylo ovšem načase se zahřát v nedaleké chatce u ohně a teplé brusinkové šťávy. Mimochodem borůvky, brusinky a další bobule jsou ve Finsku hojně rozšířené a najdete jich tam hned padesát různých druhů. Platí pravidlo, že čím více na sever, tím víc plodů na zemi. Nejzajímavější z nich je pro Laponsko typický ostružník moruška. Líbí se mi, že v angličtině je překládaný jako cloud berry – obláčková bobule – a vypadá jako oranžová ostružina. Je velmi vzácná, protože na každé bylince vyroste pouze jeden plod a jejich výskyt se omezuje právě na místní bažiny a rašeliniště. Na talíři nám přistál ostružník hned druhý den jako příloha k dezertu a sýrům. Jeho chuť nebyla nijak výrazná, ale pro Finy je to oblíbená surovina, se kterou se jim spojují vzpomínky na dětství. Asi jako naše borůvky.
Gastrovýlet
Unikátní gastro zážitek zpestřují další místní suroviny jako sobí carpaccio, hříbky a typický severský síh a konverzace se stáčí na další oblíbené volnočasové aktivity. Můj soused Sami začne vyprávět o plavání v ledu. Ice swimming nemusí nutně následovat po zahřátí v sauně, ale třeba i po náročnější sportovní aktivitě nebo, jak to dělá Sami, každé ráno po probuzení. Pro začátečníky se nedoporučuje ve vodě zůstávat déle než pár sekund, ale ostřílení Finové vydrží ponoření v ledu i minutu a déle. Sami se směje, že si bez ledu svůj život už nedokáže představit, dodává mu to potřebnou energii a dobrou náladu na začátek každého dne. Možná to je ten zázračný recept na štěstí?
Samiho úsměv na chvíli vystřídá ustaraný výraz, když se zmiňuje o neustále se zvyšujících teplotách. „Oteplování planety tady na severu vnímáme dvakrát více než kdekoli jinde.“ Přestože jsem v Laponsku poprvé, sama vnímám, že tající sníh a několik stupňů nad nulou asi nebude na začátek března nic běžného. I proto se ve svém businessu Swappie věnuje rozvoji cirkulární ekonomiky a snaží se vracet do oběhu repasované iPhony. Smartphony totiž tvoří jeden z nejrychleji rostoucích zdrojů elektronického odpadu na světě, a přiznejme si, kdo z nás si po relativně krátké době nevyměnil starý model iPhonu za nový?
I díky úzkému sepětí s přírodou jsou si Finové vědomi, jak silně se lidská stopa otiskuje do vývoje planety, a snaží se hledat různé cesty, jak ji alespoň trochu zahladit. Laponsko je místem, kde je ještě stále více sobů než lidí a přírodní zákony jsou důležitější než ty světské. Dny se točí mimo jiné kolem starosti o stáda těchto severských přežvýkavců, kteří představují důležitý zdroj masa a také turismu. Sobí hospodářství využívá až třetinu plochy Finska, a když se místního farmáře zeptáte, kolik vlastní sobů, zamračí se a odvětí: „A vy mi prozradíte, kolik máte peněz na účtu?“ Sobi jsou důležitou součástí finské kultury a především kultury Sámů, jejichž znalosti o chovu sobů se předávají z generace na generaci po tisíciletí.
Dodnes jsou pro pasení sobů vyhrazené okresy, které spadají pod ministerskou ochranu a kontrolu jak počtu sobů, tak i příjmu z jejich chovu. Pro účely turismu se stáda asimilují na kontakt s lidmi a my jsme díky tomu mohli vstoupit do ohrady mezi malé sobíky a nakrmit je jejich oblíbeným lišejníkem a bylinami. Sob je neuvěřitelně elegantní tvor s přátelskýma očima, a dokud se mezi sebou nezačnou parohy škádlit, ani si neuvědomíte, že může být nebezpečný. Parohy nosí paradoxně samci i samice a každý rok je shazují, aby jim narostly nové. Zdálo se mi to relativně často, ale paroží je nejrychleji rostoucí tkání vůbec – vyroste až o dva centimetry denně, proto se pro soby změna paroží odehrává stejně přirozeně jako u nás každoroční obnova šatníku. Dospělé soby si člověk zblízka nepohladí, ale jízda sobím spřežením je zážitek, kvůli kterému se do Finska rozhodně stojí za to vrátit. A až si budete hledat v hlubokých borovicových lesích ubytování, vyplatí se investovat do pronájmu jedné z chat Levi Spirit. Moderní architektura s velkými prosklenými výhledy vás obejme jako teplá sobí kůže a soukromá sauna rozproudí krev tak, abyste se vrátili plni energie, čerstvého vzduchu v plicích a potřebné dobré nálady. Pro odpověď, proč jsou Finové nejšťastnější na světě, prostě musíte do Laponska sami vyrazit.
Zdroj: autorský článek
