Při pohledu zvenčí vám Emily Ratajkowski může připadat jako sbírka paradoxů – modelka, která chodí pro Versaceho, autorka, jejíž kniha je na seznamu bestsellerů The New York Times, tiktokerka s virálními videi, sexy modelka předvádějící plavky i aktivistka bojující svým silným hlasem za ženská práva. Ale jedenatřicetiletá rodačka ze San Diega je osvěžujícím způsobem šťastná, že se může pohybovat v šedých zónách.
Během dvanácti měsíců od vydání debutové knihy My Body, podnětné sbírky esejů, v níž se mísí osobní vzpomínky s kritickou analýzou objektivizace žen, se stále snaží bojovat proti omezením, kterými ji svazují představy ostatních lidí o tom, co znamená být ženou, matkou, nebo dokonce feministkou.
Teď, krátce po měsíci módy – v jehož rámci předváděla pro značky JW Anderson, Versace a MiuMiu –, s nenalíčeným obličejem a natáčkami ve vlasech, sedí ve svém sluncem zalitém newyorském bytě. Přes Zoom se s ní spojila spisovatelka a nyní i její blízká přítelkyně Lisa Taddeo. Poslouchali jsme upřímnou diskuzi o radikální empatii, prožití hněvu i o výzvách při výchově dítěte v dnešní době.
Lisa: To s těmi vlasy sis udělala sama?
Emily: Mám menstruaci, takže jsem dopoledne jako blázen uklízela celý byt. To je na tom jediná dobrá věc. Jsem opravdu nepořádná, takže je fajn, že se to děje. Všechno se uspořádá a vypadá to pak krásně. Skončila jsem třicet minut před naším videohovorem, tak jsem si řekla: „Zkusím ty zatracený natáčky.“
Lisa: Emily, nepamatuju si, kdy jsme se poprvé setkaly – samozřejmě jsem o tobě věděla, protože jsi veřejně činná a připadala jsi mi supercool, ale když jsem si přečetla tvoji knihu, začalo mi na tobě záležet. Říkala jsem si: Tohle je autorka, kterou chci číst po zbytek života. Doslova jsem o tobě od doby, co jsem knihu přečetla, nepřestala přemýšlet. Uvažujeme o životě dost podobně. Díky tomu jsem si připadala na světě míň sama.
Emily: Děkuju za kompliment, Liso. Čím víc čtu tvé články, tím víc paralel nacházím mezi tím, o čem my dvě píšeme a mluvíme. Když jsem měla svoji knihu propagovat, byla jsem nervózní, protože jedna věc je o velmi osobních traumatech psát, ale jiná věc je o nich mluvit. Samozřejmě jsem četla Tři ženy, takže jsme tě oslovili s žádostí o rozhovor a ty jsi souhlasila. To, že jsi vůči mě byla otevřená, že jsi říkala „jo, holka“, mě prostě povzbudilo. Měla jsem takový moment, kdy jsem si uvědomila, že i když se ta knížka nebude nikomu líbit, přinejmenším jsem se díky ní seznámila s Lisou a pár dalšími autorkami. To je víc, než jsem si mohla přát.
Lisa: Cítím se díky tomu daleko víc v bezpečí, když vím, že existuje celá armáda žen, které smýšlejí podobně. Existuje totiž ještě pořád spousta věcí, které jako ženy nemůžeme říct. Poslední dobou jsem třeba posedlá tím, jak ženy pořád jedna druhou shazují.
Emily: Zdá se, že jsme posedlé stejnou věcí. Jsem ve fázi, kdy mi na základě životních zkušeností dává smysl skutečně věřit a odpouštět ostatním ženám. Vzpomínám si, že v rámci hnutí #MeToo objevil slogan „Věřte ženám“ a byl opravdu kontroverzní. Ale k tomu jsem prostě dospěla. Dovedlo mě to na místo hlubokého odpuštění a k empatii vůči ostatním ženám.
Lisa: To zní dost radikálně. Odpouštět je těžké. Proto je myšlenka radikální empatie tak krásná. Je to jediná cesta kupředu.
Emily: Mluví o tom Gloria Steinem, říká něco ve smyslu – „Snaží-li se žena být mnohotvárná, svět po ní půjde. A to je ten okamžik, kdy bude své sestry potřebovat nejvíc.“ Ten citát jsem zkomolila, ale na popkulturu se dívám touto optikou. A v uplynulém roce s Amber Heard a Olivií Wilde a tím šílenstvím, které se kolem nich strhlo – byly zaškatulkovány jako příšery nebo čarodějnice… Má to samozřejmě určité odstíny, ale když vidíte, jak celý svět reaguje na ženy, je fakt těžké neupadat do extrému. Jsem totiž velká ochranářka.
Lisa: Tvůj konečný cíl, být myslitelka a spisovatelka, ale zároveň taky předvádět na přehlídkových molech ty úžasné šaty, o kterých jsme všechny jako malé holky snily – připadá mi naprosto úžasné, že si můžeš všechny tyhle položky odškrtnout.
Emily: To je moc milé. Je to průmysl a já jsem vzešla prakticky z jeho nejspodnějších pater, dělala jsem e-commerce, ale teď už jsem se dostala na místo, kde můžu v oblasti módy pracovat s kreativci a umělci. Třeba tuhle sezonu jsem – s výjimkou JW Anderosna – pracovala se samými módními návrhářkami. Se silnými ženami, jako je slečna Prada nebo Donatella Versace. A i když jsem se sem dostala díky modelingu a v zásadě pro to, jak vypadám, taky k nim cítím silnou spřízněnost. To pro mě byla novinka, cítila jsem se dobře.
Lisa: A když se psaní a ta krásná součást tvé práce protnou, co se stane pak?
Emily: No, to vlastně nikdo nechce. Nevím, kdy ta chvíle přijde.
Lisa: Nikdo to nechce! Chtějí, abys přišla a nebyla tak krásná, jak si mysleli. Nebo – dobře, může být krásná, může být hot. Ale když řekne něco třeba jen trošku inteligentního, všechno tu vyletí do vzduchu.
Emily: Je zábavné, že tu sedím s natáčkami na hlavě. Většinu života totiž moje práce spočívala v tom, že musím působit krásně – tak jsem vydělávala peníze. A pak, když jsem chtěla, aby mě brali vážně jako spisovatelku, to bylo naopak. Do něčeho jsem se zabalila nebo jsem si nedala make-up, protože jsem chtěla, aby mě spisovatelé považovali za někoho, pro koho tyhle věci nejsou důležité. Bože, ženy prostě nemůžou vyhrát. Narážím na to každý den. Dokonce i moje máma: pracovala na akademické půdě jako krásná žena, hodně o tom mluvila, jak chce, aby ji okolí vnímalo. Ale já jsem se právě teď ocitla v bodě, kdy je mi to jedno! Budu nosit, co budu chtít, tolik make-upu, kolik budu chtít, a cítit se dobře, což někdy znamená být sexy, a někdy ne. Úplně cítím, jak je to lidem nepříjemné. Udělala jsem video na TikTok, kde říkám „Jsem v éře mrchy“ a myslím to vážně. Všichni bychom měli být v éře mrchy. Tak strašně mě unavuje, jak se pořád přizpůsobujeme. Možná to vychází z covidu, z toho, že je mi jednatřicet let, nebo z toho, že jsem čerstvě single… Uvidíme. Možná toho budu litovat.
Lisa: Přidám se k týmu mrch, kdykoli budeš chtít. Jsem naprosto
plná vzteku, pořád. Přemýšlela jsem o tom – ty teď máš krásného syna, Slye. A to je další zóna, ve které jsou ženy souzeny, že? Jako dobře, je krásná a chytrá, fajn. Ale možná to jako máma v něčem nějak podělala a my to můžeme nafouknout. Přemýšlím dost o obrazu „špatné matky“… Jak se ti po Slyově narození píše? Vedle toho, že je asi 10 000× těžší najít si čas…
Emily: Pokud máš nějaké tipy, prosím, sem s nimi. Součástí toho je, že prostor, který potřebuješ mít kolem skutečně produktivního psaní, mi připadá jako naprosté požitkářství. A fakt se s tím peru. Zvlášť když jsem v podstatě samostatně výdělečně činná. Mám pocit, že bych ho měla vždycky upřednostňovat před vším, co dělám, ale když chci vydělat peníze, musím brát práci. Zvlášť teď jako svobodná matka. Ale cítím, že mě to táhne mnoha směry. Když se staneš matkou, obětuješ toho ze své identity strašně moc. A já mám pocit, že život teprve začíná. Ve dvaceti jsem si připadala tak, jak lidi popisují své dospívání: „Bože, to bylo trapné a bolestivé.“ A i když jsou v tom i věci, které jsem dělala ráda, zároveň jsem téhle fázi s chutí dala sbohem. Teď si poprvé v životě svět víc užívám. A přesto teď mám tuhle neuvěřitelnou zodpovědnost za výchovu dítěte. Ale jednu věc jsem si ujasnila: jak chci, aby Sly přemýšlel o ženách. Aby měl příklad maminky, která je šťastná. Samozřejmě to poslouží i sobectví, ale šťastný rodič je prostě lepší rodič. Takže když s ním budu trávit méně času, protože pracuji – třeba na tom novém podcastu, který dělám – a přináší mi to radost… Tyhle otázky si muži nekladou stejným způsobem. Prostě chodí do práce a je to práce. Ale na to, jaké jsme matky, je tolik názorů.
Celý rozhovor s Emily Ratajkowski najdete v tištěném vydání únorové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
