Máte bucket list? A mohla bych ho vidět?

Na mě můj seznam věcí, které chci za život stihnout, vypadl z krabice s minulostí docela nedávno. Nenápadný sloupeček psaný rukou na linkovaném papíru z obyčejného sešitu, snad patnáct let starý. A přitom, když jsem se začetla do toho písma mého někdejšího já, byl tenhle historický artefakt pořád aktuální. S úžasem – a uspokojením – jsem koukala na to, které položky se mi podařilo splnit a že ty zbývající mi pořád připadají zajímavé a atraktivní. Byla jsem už tehdy duchem stará, nebo jsem naopak pořád dychtivá zažít všechno a všechno vidět?

Mnoho lidí si bucket list sestavuje jako cestovatelské cíle nebo seznam materiálních věcí, kterých chtějí dosáhnout. Asi to odpovídá povaze dnešní doby: všude být, všechno vidět, něco vydělat a něco si za to koupit. Je to určitě motivační, dává to smysl veškerému vašemu snažení. A to je právě můj problém s bucket listem – není to vlastně jen honosně nazvaný seznam úkolů? Nezpůsobí, že v touze po odškrtávání co nejvíc položek mineme spoustu krás a zážitků po cestě? A co až budou všechny check boxy vyplněné? Budeme konečně spokojení? Můžeme umřít?

Skoro bych řekla, že největším životním úspěchem je mít svůj seznam vždycky jen z poloviny splněný. Protože to znamená, že kolem sebe pořád vidíte nové cíle, že vás to pořád žene dál, že pořád máte chuť objevovat.

Být sama sebou...

elle.cz

Dalším z problémů bucket listu je nutnost srovnat se s vlastní smrtelností. Co napsat do takového konceptu, když nevíme, o jak dlouhé době vlastně přemýšlíme? Mám na to padesát let, nebo pět? Zkoušeli jste někdy, jak se potom změní celá perspektiva? Já jsem si to zažila letos v létě, kdy mi jako bod zlomu sloužil blížící se termín operace. Ne že bych si myslela, že to bude můj konec, ale realisticky jsem věděla, že si na tři měsíce dám stopku od aktivního života. A chtěla jsem se zásobit zážitky a prožitky. A víte, co měly společného s tím velkolepým životním bucket listem? Vůbec nic. Chtěla jsem jako houba nasát co nejvíc dětského smíchu a objetí, co nejvíc říkat, že miluju, hodně se smát, udělat si čas na povídání s babičkou, sedět s celou rodinou do noci u ohně a vědět, že tuhle záchrannou síť mám a že k ní taky přispívám. Chtěla jsem se topit v každodennosti, v tom rutinním kolotoči líbání mezi dveřmi, pletení copů, přesazování hortenzií. Tyhle okamžiky jsou moje záchranné lano, po kterém zase vyšplhám do lepších časů, kde budu chtít i něco víc, zase se rozběhnout a jen neodpočítávat dny.

Myslím, že to nejlepší, co můžete s bucket listem udělat, je napsat ho a nebrat příliš vážně. Vědět, že někde mám seznam snů a přání, které nechci zapomenout. Vědět, že se můžou měnit nebo ztrácet relevanci. Považovat ho za navigaci, ne za úkoly k plnění. Protože většina to-do listů je od toho, abychom je vyřídili a uzavřeli. A to je, podle mého názoru, v úplném rozporu s tím, jak bych chtěla strávit život – ten se má naopak větvit, nabízet pořád nové cesty a otevírat nekonečné obzory. Jednou snad i obzor s polární září. Ať si to můžu odškrtnout. 

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA