V roce 2004 vyrazila topmodelka Petra Němcová se snoubencem, britským fotografem Simonem Attleem, na vánoční dovolenou do Thajska. Zemí se tehdy prohnala ničivá tsunami, která připravila o život na čtvrt milionu lidí – včetně Petřina snoubence. Utopil se. Petře unášené obrovskou vlnou se s pánví zlomenou na čtyřech místech podařilo zachytit palmy, které se držela osm hodin… „Nejsilnějším spouštěčem pro práci v nadaci pro mě byl ten osobní příběh – tím spíš, že v něm hrála hlavní roli moje nejlepší kamarádka, kdy jsme tři dny nevěděli, zda to přežila, bylo to emočně neuvěřitelně silné. S Péťou jsme se poté, co se uzdravila ze svých zranění, vrátily do Thajska. Vnímám, že pro ni bylo důležité, aby si v sobě uzavřela tragédii, která se jí v životě stala, chtěla se vrátit na místo, kde přežila. Jela jsem s ní a ten zážitek, kdy se dostanete na místo, přes které se před pěti měsíci převalila tsunami, to je zkušenost, kterou si člověk nedokáže představit. I když to vidíme často ve zprávách, tak být na místě a vidět absolutní destrukci, mluvit s lidmi, kteří přežili, je na úplně jiné úrovni,“ vypráví o události, která vedla ke zrodu Happy Hearts, ředitelka a spoluzakladatelka české kanceláře Karolína Bosáková.
Proč jste se zaměřily právě na školy?
KB: Když máte děti pět měsíců na ulici, sami nemůžete nic začít přestavovat, primárně se staráte o to, aby po traumatu byly relativně v pohodě. Po diskusi v Thajsku tak dostala Péťa geniální nápad, že je třeba vrátit děti do lavic. Návrat do školy je v takovém případě určitým návratem do normálnosti, a je to také dlouhodobě udržitelná pomoc, protože děti nepřijdou o vzdělání a rodiče mohou začít obnovovat to, co obnovit lze. Provedli jsme celosvětový výzkum, z něhož vyplynulo, že v zemích, které postihla katastrofa takových rozměrů, trvá až šest let, než se děti mohou vrátit do bezpečných škol. To je celá generace bez vzdělání. My jsme schopni školu dokončit za šest měsíců po katastrofě, což je obrovský rozdíl. Škola je tedy nejlepší, nejefektivnější udržitelná pomoc pro komunitu.
Jak vám zkušenosti z modelingu pomáhaly při práci v nadaci?
KB: Prošly jsme si neuvěřitelně silným tréninkem osobního rozvoje, protože ze začátku vás desetkrát denně někdo odmítne. Ale ráno musíte vstát a jít vstříc dalšímu dni, v tom to bylo náročné. Má kamarádka, významná koučka, která pracuje s top manažery v korporacích, říkala, že o tom to je – proto máme takovou motivaci a tah na bránu, protože jsme prošly dvouletým kurzem, jak překonat každé ne a ráno vstát a jít do toho znova. Vyplatilo se nám to, a proto se nenecháme jednoduše odradit. Všechny zkušenosti byly pozitivní a teď je úročíme ve své práci – jak jednat s lidmi, jak být sám sobě dobrým PR. Musíte rychle pochopit, kdo je důležitý a proč, jak celý ten byznys vlastně funguje. Neměly jsme žádnou průpravu, v agenturách nás to nikdo neučil a to, že jsme se v tom musely zorientovat, bylo těžké a fungovalo to metodou pokus-omyl, ale měla jsem štěstí na lidi, kteří mi dali šanci a příležitost. Já navíc původně nejsem z nezisku, jsem z byznysu. A kamarádka z neziskové organizace mi říkala: „To je super, že nejsi z nezisku. Ty totiž nevíš, že se nedá vybrat dvacet milionů za večer. Prostě jdeš a vybereš je.“ Někdy něco nevědět je výhoda, protože vás to nelimituje.
PN: Ano, umíme najít východisko z jakékoli situace. To vás móda naučí – zabookují vás a mají vás hrozně rádi, ale za dvě hodiny je to úplně jinak. To samozřejmě s psychikou mladého člověka zahýbe. Já jsem navíc byla plná otázek a pochybností, nevážila jsem si sama sebe a neznala vlastní hodnotu. Chyběla mi sebedůvěra. Modeling s námi mával, emocionálně, fyzicky i mentálně, a mně moc pomohlo, že jsem v devatenácti letech objevila meditaci, ta všechno změnila. Na začátku jsme neměly žádnou zkušenost se stavařinou apod., ale měli jsme své poslaní a šly za ním. Měly jsme obrovský cíl, vybudovat jednu školu, a nevěděly jsme, že to nebude jedna škola, ale bude jich 335, a z Happy Hearts se díky našim partnerům, spolupracovníkům a dobrovolníkům stane veliká mezinárodní iniciativa! Modeling nás totiž otrkal, naučil být street-smart. Maminka a tatínek tam nejsou, nikdo pro vás nic neudělá, musíte se spolehnout sami na sebe. A s naším fondem jsme pokaždé v jiné zemi s jinou kulturou, takže musíme dobře naslouchat a myslet mimo zažité vzorce. A pro mě je charita taky hodně o vyprávění příběhů. Jsme hlasy těch dětí a maminek, které nikdo neslyší, protože jsou v Nepálu, Mexiku, na Filipínách.
Jaké jsou tedy vaše silné stránky?
KB: Všestranná zkušenost díky dvanácti letům v modelingu, čtyřikrát do roka jsem obletěla svět. Byla to dlouhá, intenzivní kariéra, během níž jsem získala neuvěřitelné množství zkušeností, a pak asi taková moje přirozená autentičnost. Jsem dobrý sales člověk, prodávám-li to, čemu věřím. Kamarád mi jednou říkal, že s Petrou nestavíme školy, ale předáváme lidem pocit štěstí. Marketing bychom tak možná neměly stavět na těch školách, ale na pocitu, který lidé mají, když tam s námi jedou a vidí, co se nám společně povedlo. Umíme to dobře předat dál.
PN: V dospívání jsem o tom vůbec nepřemýšlela, když jsem vycestovala, spíš jsem si všímala těch negativních věcí. Ale možná odhodlání a to, že jsem se nevzdávala. Vždycky jsem vymyslela, jak to vyřešit. Agentura mě třeba vyslala do Milána a tam mě na letišti vyvolali z řady a posadili na letadlo zpátky, nevím ani proč, protože vše bylo domluvené a zařízené. A já jsem další den sedla na autobus a do Milána dojela. Postupem času se to ale mění, člověk se mění spolu se společností a to, co jsme kdysi vnímali jako silnou stránku, nás ve skutečnosti oslabuje – třeba jako zvládání spousty věcí najednou. Dnes se soustředím na harmonii ženského a mužského prvku, v tom si rozumíme s manželem, jsme otevření učit se novým věcem. Takže silnou stránkou je určitý závazek vůči sama sobě, že z téhle cesty hledání harmonie nesejdu, ať už si o tom společnost myslí cokoli. Všichni mi třeba říkali: jste blázni, že chcete žít v někde v džungli v Dominikánské republice! A pak přišel covid a my byli tak šťastní, že můžeme být v přírodě. Šli jsme neprošlapanou cestou.
Jak pracujete se svými slabými stránkami?
PN: Nedokázala jsem se postavit před třídu a říct něco nahlas, styděla jsem se a hrozilo, že se rozpláču. Vybočovala jsem z davu kvůli výšce, takže jsem se krčila a snažila se schovávat. Pomohla mi až meditace a práce s energií. Změnila mi život. Už čtyřiadvacet let tak na sobě pracuju, je to neustálé odhalování vrstev a odkrývání věcí, o kterých ani netušíte, že je v sobě máte. Dostáváte se k minulým generacím a tomu, jak vás předci ovlivnili – a říká se, že práce, kterou odvedeme my, ovlivní do budoucna dalších sedm generací. Je to fascinující.
KB: Úplně souhlasím, mně kamarádka na terapii řekla, že když to neudělám já, tíhu mého nerozhodnutí ponese moje dcera. A až to mě přimělo k akci, pro ni jsem to udělala. Bylo to hrozně těžké, ale jsem na to hrdá a a vím, že jsem o to lepší vzor pro svoji dceru.
Chcete se si článek přečíst celý? Najdete jej v aktuálním vydání. Svůj výtisk zářijové ELLE si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
Zdroj: Autorský článek
