Seznam špičkových herců, se kterými jste pracovala, je neuvěřitelně bohatý. Mají něco společného?
Každá hvězda, u jejíhož zrodu jsem stála (a že jich nebylo málo!), opravdu tvrdě dře. Nespoléhají na to, že jsou hezcí nebo talentovaní, ale neúnavně se vrhají do práce a makají na sobě. A nebojí se. Ale to tak nějak platí pro každou práci, pro cokoli včetně toho, když si hledáte partnera. Nemůžete jen tak sedět a čekat, až se do vás někdo zamiluje, musíte ho svým způsobem přimět, aby se do vás zamiloval. Marilyn Monroe to tak dělala a zamilovali se do ní ti nejzajímavější muži – třeba Arthur Miller, velmi slavný spisovatel. Četla všechny jeho knihy, aby věděla, co ho zajímá. Takže když spolu mluvili, řešili intelektuální věci, protože věděla, že cesta k jeho srdci vede přes hlavu. A stejně já říkám umělcům: pokud hrajete někoho, kdo je duševně nemocný vrah, vygooglete si, jaké jsou konkrétní příznaky toho onemocnění. Jak se projevují? Jaké měl dotyčný problémy v dětství, co z něj udělalo zabijáka? Jak to vzniklo? Jaké chování s tím souvisí? Organicky si tak k postavě najdete cestu a je to opravdu zajímavé, fascinující. A ti lidé na špici jsou ochotní celou tu náročnou přípravu podstoupit. Všichni lidé, kteří přicházejí do Hollywoodu, jsou velmi krásní. Na tom opravdu nezáleží. V Hollywoodu jste malá ryba ve velkém rybníku. Chcete být skvělí. Chcete získat práci. Je jedno, jestli máte přízvuk. Jestli jste tlustí nebo staří. Budete-li tvrdě pracovat a dělat odvážná rozhodnutí, práci dostanete. Protože se hledají ti nejlepší. Nehledají se jen stereotypně pohlední, podívejte se třeba na Melissu McCarthy.
Pracujete s herci ze všech koutů světa. Projevují se v tom kulturní rozdíly?
Kultura vlastně nic neznamená, protože lidé jsou lidé. Naše potřeby jsou stejné a totožné jsou i naše problémy, protože každý má někoho, kdo je mu podobný v rámci lidskosti – je třeba stejně osamělý, má ty samé problémy s kamarády, rodiči, dětmi, chce uspět a cítí, že se mu nedaří… Je tu tolik proměnných, ale vlastně jsou úplně stejné. V tomhle směru byla nejzajímavější cesta do Japonska. Japonsko je od americké kultury asi nejdál, to i Čína, kde jsem taky učila, je nám blíž, ale stejně se ani v Japonsku nic nezměnilo. Studenti se byli ochotni otevřít a nemusela jsem je nutit. Lidé totiž chtějí mít hlas, chtějí mít možnost vyjádřit se. Krása herectví spočívá v tom, že máte svůj fantazijní svět, kde můžete mluvit s lidmi, navázat s nimi vztahy a chovat se tak, jak byste v reálu nikdy nemohli. Můžete třeba předstírat, že jste někoho zabili, udělat věci, o kterých ve skutečnosti jen uvažujete – třeba se s někým rozejít. To je v reálu strašně těžké, i když víte, že vás dotyčný ničí, ale v rámci herecké práce se s ním rozejdete a pánem nebo královnou situace jste vy.
Dotkla jste se tématu emocí. Jak s nimi vaše metoda pracuje?
Bez emocí se diváci nemohou ztotožnit s postavami, které herci představují. Čím víc má ale divák pocit, že postava prožívá to samé, co on, tím víc ho její sledování zaujme. Nepřemýšlíme o hercích, ale o postavách, které hrají. A aby se herec mohl postavě maximálně přiblížit, musí použít velmi silné, specifické a osobní emoce, až děsivé vnitřní myšlenky. Protože to, s čím se lidé nejvíce ztotožňují, jsou ta nejtemnější místa. Ne to, že máme třeba oba rádi červenou, ale to že jsme oba osamělí… Sledujeme, jak někdo pracuje s publikem, jak odhaluje své nejhlubší, nejtemnější emoce. Vezme své pocity a s jejich pomocí vykreslí postavu a nakonec vyřeší bloky a traumata i pro sebe. Učí se, roste, prožívá katarzi. Protože to, že jen vytáhnete emoce pro emoce, neodvypráví příběh. Emoce používáme k tomu, abychom poháněli svou schopnost dosáhnout cíle. Když herec vypráví příběh a dá do toho nejvnitřnější pocity, vyhraje bez ohledu na to, co se mu postaví do cesty. My jako diváci si říkáme: „Wow, jestli ten člověk dokáže vzít stejné emoce, které mě přemohly, a získat tak to, co chce, možná to dokážu taky.“ Naší povinností jako umělců je dát lidem pocit, že mají možnost volby a že ta volba by neměla být určena tím, co ztratili – ta ztráta nebo bolest je něco, z čeho se poučí, a bude se jim dařit. Chci být schopna říct, že nejsem oběť. Učím lidi, aby neakceptovali volbu obětí. Když má někdo hrát oběť, říkám: Vím, že ti ten člověk ve scénáři ubližuje, ale pojďme najít jinou cestu – na rozdíl od toho, abyste řekli, no, je to tak, jak to je. Není snadné se tím řídit. Ale když se s tou skutečností nesmíříme, budeme ji ve finále schopni změnit.
Chcete pokračovat ve čtení? Rozhovor v plném znění najdete v únorové ELLE. Svůj výtisk můžete objednat přímo do své schránky za speciální cenu 1.299 Kč, a to se sadou dvaceti laků na nehty Notino s gelovým efektem v hodnotě 1.780 Kč a s poštovným zdarma na tomto odkaze.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor, tištěná ELLE 02/25
