„Bojím se vzít si tampon,“ řekla mi blízká kamarádka během našeho dobrodružného výletu po východě Slovenska. Bylo mi sedmnáct a nechápala jsem, o čem mluví. Vždyť tuhle ženskou hygienickou pomůcku používám nejméně jednou měsíčně. A na túry přímo ideální. Příběh, který mi pak vyprávěla o své už dospělé sestřenici, jsem nikdy nezapomněla. Jeden ze zhruba 2535 dnů, ve kterých lidé s cyklem průměrně za život menstruují, se totiž proměnil v boj o její život. Nejdřív horečka a malátnost, vzápětí rychlý převoz do nemocnice a několikadenní hospitalizace. „Prý kdyby přijela o hodinu později, umřela by,“ zakončila tehdy kamarádka své vyprávění. Tehdy jsem o menstruačním syndromu toxického šoku (mTSS) slyšela úplně poprvé. A při hledání dalších informací – o nebezpečí sterilně vypadajících tamponů, pro mě dosud neznámém – jsem také poprvé zaregistrovala ji. Holku se zlatýma nohama, Lauren Wasser.

Když ji teď potkávám během focení v pražském studiu, je přesně taková, jak jsem si ji představovala. V angličtině pro to znám krásný výraz: bold. V mateřštině ale jeho význam neumím ladně vysvětlit, slovník říká: nebojácná, drzá, smělá, statečná, odvážná, výrazná. To všechno na první pohled je. Přemýšlím, kdy naposledy jsem potkala takhle přímého člověka, u kterého nemáte ani na vteřinu pocit, že disponuje plejádou masek, které nasazuje podle situace. Mám ty svoje ráda. Pomáhají mi se sebejistotou v situacích, kdy ji v sobě prostě nedokážu najít. Lauren ji ale hledat nepotřebuje, stoprocentně se vlastní a ví o tom. Je to ale ještě něco úplně jiného, co mě k ní tolik přitahuje. Cítím, že se ve své nebojácnosti nestraní ani bolesti, zranitelnosti. Pozoruji ji, jak se v obřím županu prochází místností. Zpod bílé látky jí vykukují zlaté protézy.
Lauren vyrostla v poměrně privilegovaném prostředí. Oba její rodiče, Pamela Cook a Robert Wasserburger, byli modelové, její maminka dokonce roky zářila vedle supermodelek devadesátých let. Hodně cestovali, až se nakonec usadili v Los Angeles na Západním pobřeží Spojených států. Lauren tak viděla během vyrůstání lesk a slávu života s mocí a penězi. Nahlédla ale taky temnou stránku takového života. Její otec byl drogově závislý a Lauren o něm řadu let nic nevěděla. Sama ale turbulence exponovaného života prosyceného krásou zvládla vybalancovat, asi i díky lásce k atletice a sportu obecně. Přivydělávala si sice modelingem, ale jejím snem bylo stát se profesionální hráčkou basketbalu. „Největší ikonou pro mě byla tenistka Marie Šarapovová. Můj celý tehdejší život byl o pohybu, hře, basketbalu,“ říká mi ke svému dospívání.

Bylo jí 24, když se jí život kompletně změnil. Jako každý měsíc měla i tentokrát, v říjnu 2012, silnou menstruaci, a tak sáhla (jako už tolikrát) po extra savém tamponu. Ačkoli si hygienickou pomůcku i kvůli intenzitě krvácení co dvě hodiny měnila, prodělala takzvaný menstruační syndrom toxického šoku. Infekční onemocnění vyvolané toxiny bakterií stafylokoka nebo streptokoka, které může vést až k selhání orgánů a následné smrti. Lauren tehdy přišla o pravou nohu. Podle prvotních odhadů losangeleských doktorů ale neměla vůbec přežít. Během toxického šoku prožila dva infarkty, zkolabovaly jí orgány, od smrti ji dělilo deset minut. Zatímco byla v kómatu, slyšela její rodina ortel o jednoprocentní šanci na její přežití. Lauren to ale zvládla, ačkoli se na cestě k dnešní šestatřicetileté sebevědomé ženě musela vypořádat s depresemi, sebevražednými myšlenkami a také se ztrátou druhé nohy. „Musíš ale pochopit, že já jsem ta šťastlivkyně – nemám nohy, ale řada holek kvůli tamponům zemřela,“ říká mi, když se jí podruhé ptám na její každodenní boje a ona mi z otázky utíká. „Myslím, že tohle byl prostě můj osud, možnost mluvit o svém příběhu beru jako velké privilegium a životní poslání,“ dodává a natahuje před sebe svoje tolik signifikantní zlaté protézy. Jak sama říká, ačkoliv prošla silným traumatem, ničeho nelituje a život bez robotických nohou si nepředstavuje. A tak teď, více než dvanáct let po události, která naprosto změnila esenci jejího tehdejšího života, cestuje po světě a dělá osvětu o nebezpečí ženských hygienických pomůcek a o nedostatcích v péči o ženské zdraví. Lobuje za legislativní změny u amerických politiků a političek, podporuje neziskové organizace, které se mTSS zabývají. A u toho taky běhá, hraje svůj milovaný basketbal a v mezičase fotí se zlatýma nohama obálky časopisů.
Lauren, tohle není otázka, kterou bychom běžně začínali rozhovor s modelkou, či dokonce naší coverstar... Mohla by se zdát příliš obyčejná, nic nevypovídající. V tvém příběhu má ale zásadní místo, a tak se ptám: Jaká byla cesta sem do Prahy?
Vlastně úplně obyčejná, i když jsem se sem samozřejmě moc těšila! Na Prahu i na focení. Každopádně to bylo velmi rychlé, i s mýma zlatýma robotickýma nohama to není absolutně žádný problém, jestli se ptáš na to. Mám velké štěstí, že tyto protezy mám, jsou velmi drahé, je to velké privilegium. Má je jen malé procento lidí se stejným problémem, jako mám já. Každopádně je třeba říct, že jsem je nedostala hned. Zprvu jsem měla takovou zdravotní pomůcku, které říkám „prasečí noha“, ta neumožňuje pohyb v chodidle, plynulost v chůzi. Že nemám nohy, si tak vzpomenu jen občas v noci, když potřebuji na toaletu. To si totiž protezy musím nanést. Jinak v běžném dni nepociťuji žádný rozdíl, jsem pořád ta holka jako předtím, jen jsem si samozřejmě musela projít určitým traumatem a všemi problémy spojenými s mTSS. Musela jsem se znovu najít, což trvalo, ale tahle dnešní Lauren je opravdu šťastná.
Vím, že otázku na rodinné zázemí a na rodiče, kteří byli oba úspěšní modelové, dostáváš velmi často, zkusím to tedy trošku jinak. V jednom rozhovoru jsi říkala, že tvoje maminka nikdy nevykročila z domu neupravená, že byla vždy perfektní. Jak tě ovlivnilo vyrůstání v takovém prostředí, v mnohém nezdravém a nerealistickém, zaměřeném na tělesnou dokonalost?
Vyrůstat vedle supermodelek devadesátých a nultých let bylo velmi speciální. Za mě je velmi zajímavý fakt, že tenkrát nebyla plastická chirurgie tak rozšířená, to znamená, že ty ženy se narodily jako onen dokonalý prototyp, a tak byly modelkami. V obklopení těmito lidmi z celého světa, kteří měli být ztělesněním té perfektní podoby, jsem vyrůstala. Ovlivnilo mě to bezpochyby zásadně, myslela jsem, že svět je o tom, jaké auto řídíš, co máš na sobě, jak vypadáš a co děláš za práci. Zkrátka jsem měla v hlavě všechny tyto materialistické ideály, o kterých si právě často v mládí myslíme, že vytvářejí naši hodnotu. A až později zjišťujeme, že je to nesmysl... Protože nakonec se ukáže, že je jedno, jak vypadáš, vždycky je to o tom, jaké máš srdce a co děláš pro ostatní lidi. Tak moc se zajímáme o to, jak vypadáme, že zapomínáme na vše ostatní. Mně se samozřejmě vše změnilo po mTSS, do té doby jsem byla modelkou a sportovkyní, ale pak jsem prostě ztratila část těla, kterou nemůžeš zakrýt. A o to víc jsem ptala, jestli budu moci být ještě někdy znovu milována, viděna, přijímána světem. Nevěděla jsem, co budu schopná v životě dělat, jestli pro mě v tomhle světě bude ještě místo...

Menstruční syndrom toxického šoku jsi měla velmi mladá, ve 24 letech jsi přišla o první nohu. Jak už jsme si stihly povědět, tvoje identita byla do té doby formovaná převážně skrze vnější atributy – prim hrál vzhled a tělesnost. Jak se pro tebe změnil koncept krásy?
Po mTSS jsem měla oholenou hlavu a devadesát kilo, protože jsem byla napumpovaná tekutinami, které ze mě měly dostat všechny toxiny. Taky jsem najednou neměla pravou nohu a měla jsem problémy i s prsty a patou na levé noze. A pak jsem samozřejmě také zažívala měsíce strašné bolesti. Byla jsem tehdy na vozíku a koukala jsem na svět, který se točil pořád stejně, ale já jsem byla úplně jiná. Takže ano, samozřejmě teď krásu vidím úplně jinak. Je to pro mě spíš o tom, že jsi sám sebou a že to miluješ. Vše, co jsem do té doby byla, je pryč. Uvnitř jsem dnes úplně jiný člověk.
Jak se ti podařilo najít lásku k novému, řekněme nedokonalému tělu? Protože předtím podle tradičních norem krásy dokonalé bylo...
Byl to dlouhý, komplexní proces. Chtělo to spoustu, spoustu času. Zásadní pro mě ale bylo zpátky získat možnost volného pohybu a tu jsem nabyla s protézami. A jakmile jsem se dozvěděla víc o mTSS, začala jsem svoje poslání opravdu vidět i v něčem jiném, velmi brzy jsem pak začala s aktivismem a osvětou týkající se ženského zdraví a nebezpečí hygienických pomůcek. To mě naplňovalo a stále to vidím jako své poslání.
Více o zranitelnosti, kultu krásy, mTSS i cestě za přijetím svého nového já se dívka se zlatýma nohama rozpovídala na stránkách únorové ELLE. Svůj výtisk můžete objednat přímo do své schránky za speciální cenu 1.299 Kč, a to se sadou dvaceti laků na nehty Notino s gelovým efektem v hodnotě 1.780 Kč a s poštovným zdarma na tomto odkaze.
- Zdroj článku:
Autorský text Adéla Šponerová, z únorového vydání ELLE 02/25