Šéfredaktorka Thea Prokop: Cesty tam i zpátky

S mýma holkama jsme se během raných počátků Tinderu neustále ušklíbaly nad pracně napsanými texty v biu, kde většinou stálo: Mám rád jídlo a CESTOVÁNÍ. No, ne asi. Něco víc obvious by tam nebylo? A stejně tak se právě teď cítím já: jak psát o činnosti tak opojné a pro mnohé z nás tak nezbytné, jako je dýchání? Cestování má přece rád každej. Nebo ne?

Ne. Někdo cestovat nechce, někdo na to nemá dostatečný obnos na účtu, někdo třeba nemá zdravé tělo nebo plíce nebo ho paralyzuje duše, jako občas mě, když nezvládnu prodýchat paniku v letadle, někomu to za to třeba fakt nestojí, někdo je v pasti rodiny, partnera nebo něčeho opravdu strašného, někdo se tím ani nechce zabývat, někdo je prostě třeba teď jen vyhořelej. 

Cítím se jako v té písničce od Taskentu, kterou mi teď často pouští Š., nazvané Bruce Wayne jede za Clarkem Kentem: 

„Baví mě, když jedu odpoledne vlakem do města a dívám se do slunce. A poslouchám lidi, co říkaj, a jsem překvapenej, jak moc nafoukanej jsem byl. Jsem překvapenej, co říkaj a jak je to skvělý. Nejsou to žádný moudra, nečetli tolik knih jako ty nebo já. Neprožili tolik příběhů, nikdy nebyli v Berlíně, Tokiu ani Madridu, ale… jsou skvělí. Přestože si někdy myslej úplný pitomosti. Já myslím Clarku, že my bysme se měli uklidnit a poslouchat ty příběhy a bavit se jima, a když to jde, tak občas někde něco posunout, aby to šlo lepším směrem.“

A posouvat věci lepším směrem, to zas jo. Tak je tohle číslo pro lidi, kteří milujou cestování, ale i pro lidi, kteří jsou úplně stejně skvělí, i když ho nemilujou. Třeba pro mou babičku Olinku. 

Babi, já vím, že se bojíš moře, že tě k smrti děsí temná hloubka a všechno slizké, co se v ní skrývá, že bys v životě nesedla do letadla, že nesnášíš cizí jídla a děsí tě lidé, co nevypadají jako ty nebo já nebo děda nebo tvá tři pravnoučata… Já vím, že jsem to často soudila, protože ochutnat s našima poprvé masitou slávku přímo ze skořápky, když mi bylo šest, hladit tisíciletý kameny, který se válej normálně na ulici v Římě nebo Syrakusech nebo i v Praze, když jsme u toho, kde jsi za mnou nikdy za celých 18 let, co tu žiju, nebyla, koukat nahoru do korun palem a poslouchat vzácného černého papouška, mít možnost jet poprvé PRACOVNĚ do Paříže nebo vidět New York z mrakodrapu, to byly, babi, pro mě tak formující zážitky, že mi vůbec nedošlo, že tobě je prostě dobře doma, na zahradě, kde rostou dýně a cukety a furt-špenát, jak jsi mě naučila, a kde se stejně všichni cítíme tak nějak úplně obyčejně krásně, i když tlacháme o pitomostech a nic z toho není žádný moudro.

Já myslím, že tohle číslo je nakonec vlastně o tom, o čem je celý život. O cestách dovnitř i ven, nahoru i dolů, vstříc sobě navzájem, i když jsme každej úplně jinej, ať už se setkáme mezi řádky brambor, které ti snad příští rok, babi, stihnu pomoct okopat, než to zase uděláš sama a nikdy mi to nevyčteš, nebo na Marsu. Tak šťastnou cestu! 

P. S. V týmu máme novou posilu! Na židli editorky (a kulturní guru) teď sedí Tereza, která se stará o to, aby všechna písmenka v ELLE dávala smysl, na stránkách jste našli zajímavé autory, a taky je to náš nový redakční hudební nadšenec. Svědčí o tom třeba playlist na straně 62, který uspokojí všechny touhy. T., vítej!