Vnitřní světy: Elizaveta Maximová

V poslední době se sama víc nořím do světa herectví, ale také do práce s emocemi a vlastní hlavou – skrze kurzy, terapii i různé formy sebereflexe. O to víc mě zajímalo, jak s emocemi pracuje někdo, pro koho jsou nejen osobní zkušeností, ale i každodenním pracovním nástrojem. A jak vlastně vypadá vnitřní svět herečky, která se pokaždé dokáže proměnit v někoho úplně jiného.

Elizaveta Maximová patří k nejvýraznějším herečkám své generace a letos byla nominovaná na Českého lva za hlavní roli ve filmu Máma. Pro postavu mentálně postižené Lilian strávila půl roku jako dobrovolnice v nemocnici, změnila své tělo i každodenní režim a snažila se co nejvíc přiblížit tomu, jak tato žena vnímá svět.

Herectví může zvenčí působit jako profese, ve které má člověk všechno pod kontrolou. Ty ale často mluvíš o tom, že je to spíš neustálý proces hledání. Dá se vůbec někdy říct, že už ho člověk umí?

Pro mě je na herectví krásné právě to, že se člověk pořád a pořád učí. Je to šíleně proměnlivá věc a není to tak, že dostaneš nějaký papír a tím to končí – teď už víš, jak na to a můžeš si dát nohy na stůl. S každou rolí začínáš vlastně úplně odznovu. Ráda se inspiruju, jezdím na workshopy, masterclassy a ráda pracuju s kouči, ale ne každá technika nebo učitel ti může sednout. Ale i kdyby ti z celého týdne zůstala jen jedna věta nebo jedna – pro tebe – objevná myšlenka, která ti rozvíří imaginaci a chuť tvořit, tak to má smysl. A s každou rolí stejně zjistíš, že nic z toho, co jsi dělal předtím, úplně neplatí.

Myslíš, že v tomhle hraje roli i práce na sobě – třeba terapie nebo snaha víc rozumět vlastním emocím?

Myslím, že ano. Čím víc člověk rozumí sám sobě, tím čistší a přesnější je potom i jeho práce s postavou. Když máš v sobě méně nevyřešených věcí nebo alespoň víš, kde nebo proč tam jsou, můžeš se ve svém vnitřním prostoru pohybovat mnohem svobodněji. Postava se pak přes tebe může projevit mnohem jasněji.

Když se připravuješ na roli, pomáhá ti pracovat i s konkrétními detaily nebo věcmi, které tu postavu nějak ukotví?

Pro mě je důležité ji nějak zhmotnit, aby to nebyla jen představa v hlavě. V tom mi pomáhá upřesnění i zdánlivě drobných věcí – jak by ta postava žila, kde by nakupovala, jestli by chodila do sekáče nebo do luxusního obchodu, jaké věci by měla doma. Někdy si do kostýmu nebo mezi rekvizity přinesu i něco vlastního, například prsten nebo hodinky, ke kterým mám silnou osobní vazbu. Nikomu o tom, kromě kostýmní výtvarnice nebo výtvarníka neříkám, ale pro mě to má velkou sílu, protože najednou držím v ruce něco, co nese zcela reálnou citovou hodnotu. Svět postavy se tím pro mě stává mnohem skutečnější.

Dokážeš pojmenovat moment, kdy role končí a začínáš ty?

Dokážu, pokud cítím, že je důležité to ohlídat. V mnoha případech ale nad tím nepřemýšlím a vše plyne organicky. Nemám pocit, že bych si musela něco vědomě chránit. Spíš naopak. Když cítím, že je někde nějaká hranice nebo blok, tak mě to zajímá. Chci pochopit, proč tam je. Pro mě je na herectví zajímavé i to, že člověk může objevovat různá zákoutí svých továrních nastavení.

Existuje moment, kdy role začne tak trochu „hrát tebou“?

Je to velmi vzácné. V mém případě se to stalo možná na pár desítek vteřin v životě. Najednou máš pocit, že se něco děje úplně samo, že nejsi ty, kdo to kontroluje, a zároveň tě překvapí, co ta postava udělá. Je to tak silný pocit, že jakmile ho jednou zažiješ, lačníš po té hloubce znovu.

Často se říká, že když chce herec zahrát silnou emoci, může se opřít o vlastní vzpomínky. Funguje to tak i pro tebe?

Pro někoho to funguje skvěle, ale já s pamětí moc nepracuju. Mám pocit, že pro mě by to mohlo být trochu zavádějící. Když se člověk pořád vrací k jedné vzpomínce, její síla postupně slábne a zároveň je potřeba být k sobě opatrný. Mně víc vyhovuje práce s imaginací. Jedna metoda, se kterou jsem se setkala už před DAMU, pracuje s tím, že si za postavy dosazuješ reálné lidi ze svého života. Podmínkou ale je, že to musí být lidé, kteří jsou naživu, se kterými máš jasně vyřešené vztahy a s kým jsi v běžném kontaktu. Po vypjaté scéně jim můžeš zavolat, aby se tvůj nervový systém i imaginace zase vrátily do reality. Je to vlastně docela citlivý způsob práce.

Co se děje v hlavě ve chvíli, kdy přichází pochybnosti nebo strach?

Strach tam je pořád. Jsou momenty, kdy mám pocit, že něco nedám. Že na to prostě nemám a že bych měla přiznat, že moje možnosti končí někde jinde. Pamatuju si chvíle, kdy jsem doma hodiny ležela na zemi a říkala si, že takhle těžkou věc nezvládnu. A právě v těch chvílích jsem se asi nejvíc naučila. Na strach reaguju akcí. Když se něčeho bojím, znamená to pro mě zároveň signál, že by mě to mohlo někam výrazně posunout.

Mluvíš otevřeně o péči o psychiku. Bylo to pro tebe vždy přirozené téma?

Musela jsem si k tomu dojít. Zažila jsem vyhoření i depresi a díky tomu jsem pochopila, že se o sebe musím starat mnohem vědoměji. Znamená to pro mě terapii, pohyb, saunu, masáže, ale hlavně učit se vnímat svoje tělo. Tělo totiž většinou ví dřív než hlava, že něco není v pořádku a začne blikat kontrolka. A je dobré se naučit ji číst dřív, než tě to úplně zastaví.

V posledních letech o tobě lidé mluví čím dál víc. Jak se člověk učí zacházet s takovou pozorností?

Těší mě, když si lidé všímají mojí práce, ale třeba pro bulvár bych chtěla být i nadále nezajímavá. Ráda si povídám s lidmi, když za mnou někdo přijde, beru to jako milé lidské setkání. Zároveň jsem ráda, že větší pozornost přišla až teď. Kdyby se to stalo třeba ve dvaceti, byla by to pro mě mnohem těžší zkouška. Dnes mám pocit, že už jsem vnitřně ukotvenější a nenechám se vnějším světem tolik pohltit.

Co je dnes pro tebe nejdůležitější chránit, aby sis udržela chuť tvořit?

Asi vnitřní klid. Když je člověk pořád zahlcený, zrychlený nebo jede jenom na výkon, může se ta radost z tvorby snadno vytratit. Snažím se proto hlídat si prostor pro sebe, pro ticho a pro věci, které nejsou práce. A zároveň být co nejvíc v kontaktu s blízkými lidmi, kteří mě inspirují a ukotvují, s kým se cítím být stoprocentně sama sebou.