S modelingem jste začala už v patnácti letech. Byl svět módy vždy vaším snem?
Byl to můj velký sen. A jak vidíte, sny se plní. Zhruba v deseti letech jsem si řekla, že bych jednou opravdu chtěla být modelkou a ono se to za pár let podařilo.
Když se podíváte na své začátky zpětně... byla jste na dráhu úspěšné modelky v takto mladém věku psychicky dostatečně připravena?
Já jsem ještě pořádně nevěděla, co to obnáší, takže jsem ani nemohla být plně připravená. Dokud poprvé nevycestujete a nezkusíte si všechno na vlastní kůži, tak nemůžete vědět, jaké to bude.
V patnácti letech se dívka určitě těžko vyrovnává s odmítnutím…
Odmítání od klientů bylo ze začátku hodně těžké a nepříjemné. Člověk stráví hodiny a dny obcházením castingů a pak se musí vyrovnat s tím, že si ho ve výsledku žádný klient nevybere. Časem jsem si ale zvykla na to, že odmítnutí je běžnou součástí modelingu.
V módní branži je stále kladen velký důraz na určité míry a váhu. Vy jste dřív studovala baletní konzervatoř. Které prostředí je přísnější?
V době, kdy jsem dělala balet, jsem byla hubené dvanáctileté dítě, takže jsem žádnou toxicitu toho prostředí v tomto ohledu nevnímala. Teď už mám samozřejmě výraznější křivky a přibírám víc než dřív, takže i víc vnímám, že se to v modelingu hodně hlídá. Klienti s mou váhou a mírami nikdy problém neměli. Naopak mi často říkají, že bych měla něco málo přibrat. Za to v agenturách je běžná praxe každotýdenní přeměřování a vážení. Jakmile mám třeba o centimetr víc přes boky, tak mi říkají, abych se měla na pozoru.
Je v tomto ohledu toxičtější Evropa, nebo Asie?
Řekla bych, že Asie. V Evropě mě většinou měřili jednou za měsíc až dva. V Asii, například na Tchaj-wanu nebo v Hongkongu, mě přeměřovali každý týden. Občas je to hodně stresující. I přesto, že jsem na Tchaj-wanu věděla, že jsem hubená a mám dostatek práce, tak jsem pořád měla v hlavě kontrolku, abych se měla na pozoru. Pamatuji si, že i přesto, že jsem se v jídle nikdy neomezovala, tak jsem přemýšlela nad tím, jestli si mám o víkendu před pondělním měřením dát pizzu nebo ne. Pak jsem se naučila nedělat si z toho hlavu.
Kdy jste poprvévycestovala pracovně do zahraničí? A jak na první cestu vzpomínáte?
Poprvé jsem vycestovala v šestnácti letech na dva měsíce do Malajsie. Můj tatínek se mnou tehdy letěl jako doprovod. I přesto, že jsem už v té době byla dostatečně vyspělá na to, abych to sama zvládla, bylo opravdu příjemné ho tam mít. Odpadl mi tím stres třeba z prvního samostatného letu. Zároveň jsem si ale i tak vyzkoušela, jaký život modelky bude. Bydlela jsem s ostatními holkami na apartmánu. S tatínkem jsme se scházeli v podstatě jen na jídlo vždy po práci a castinzích. Celkově to byla skvělá zkušenost a hrozně jsem si to užívala. V Česku byla v té době zima, takže jsem se těšila, že strávím zimní měsíce v teple.
Momentálně se nacházíte v Hongkongu. Jak vypadá váš běžný pracovní den?
O víkendu jsem měla práci v Macau, kousek od Hongkongu. Ráno jsem s ostatními modelkami nasedla na loď do Macaa. Tam jsme zkoušely chůzi a choreografii. Klient nám koupil snídani, pak oběd a večeři a mezitím se pracovalo. Večer nás odvezli do hotelu a další den nanovo. Modeling je jako normální práce, vzbudíte se, jdete pracovat, večer se vrátíte domů. Rozdíl je v tom, že domovem je v tomto případě hotel nebo apartmán.
A když nemáte práci?
Když nemám práci, tak obcházím castingy. Na Tchaj-wanu nás v deset dopoledne naložil řidič z agentury do auta a až do večera nás na jednotlivé castingy rozvážel. Tady v Hongkongu řidiče nemáme, všude se dopravujeme samy, castingů je míň, funguje tady spíš online booking.
Vybavíte si největší výzvu, které jste při práci nebo životě v zahraničí musela čelit?
Těch bylo hodně. Napadá mě třeba focení letního oblečení ve dvou stupních nad nulou s týmem, kde bylo všem úplně jedno, že je mi opravdu zima. Šlo o focení v Česku, pro zahraničního klienta. Když jsem podobné focení měla pak v Koreji, tak se o mě všichni starali a snažili se, abych se cítila co nejvíc komfortně. Jako další mě napadá třeba zrovna situace v Macau. Práce skončila poslední den v devět hodin večer, takže jsem měla zůstat do rána na hotelu a následně odplout zpět do Hongkongu. Pak ale vyšla výstraha, že se žene tajfun, který nabírá na síle a hrozí, že se budou zavírat obchody a nebudou vyplouvat lodě. To pro mě znamenalo, že se nedostanu včas do Hongkongu a zmeškám tím další plánovanou práci. Sehnala jsem tedy poslední volný lístek na loď a pozdě večer jsem z Macaa neplánovaně odplula. Podobné situace jsou ale poměrně běžné.
Do Asie se na pracovní cesty vracíte pravidelně. Procestovala jste na příklad Jižní Koreu, Malajsii, Tchaj-wan, Thajsko, Čínu nebo Hongkong. Máte ale zkušenosti i s prací na evropském kontinentu. V čem se asijský trh nejvíc odlišuje od trhu evropského?
V Evropě jde víc o high fashion. Jsou žádané modelky se zajímavými rysy. V Asii mají rádi roztomilost a „baby face“. Chtějí, aby se modelky usmívaly, což pro Evropu není úplně typické. Další rozdíl spočívá v tom, že v Evropě bývají focení pohodovější než v Asii. V Číně se klienti snaží nafotit co nejvíc kusů oblečení za co nejkratší dobu. Běžné focení tam trvá okolo osmi až deseti hodin, v ojedinělých případech se ale fotí až patnáct hodin v kuse. V Evropě mají všichni na všechno svůj čas.
Momentálně jste v zahraničí už několikátým měsícem. Jak zvládáte odloučení od rodiny nebo přátel?
Zvládám to úplně v pohodě. Rodina, můj pes a někteří kamarádi mi samozřejmě chybí a snažím se s nimi být v online kontaktu, ale mám teď už plno dlouholetých přátel všude po světě a vždy když cestuji, tak se s někým z nich potkám. Třeba v Hongkongu na mě po příletu čekali kamarádi z Koreje. V tomhle se asi taky odlišuje Evropa od Asie. V Evropě jsem nikdy bližší kamarádství nenavázala. Modelingové prostředí je tam velmi konkurenční a prostor na opravdová přátelství tam možná právě kvůli tomu úplně není.
Pro vnějšího pozorovatele může povolání modelky působit idylicky, jako jednoduchá práce plná cestování a vysokých výdělků. Co podle vás stojí „za oponou“ pro leckoho nablýskaného světa módy?
Stojí za tím plno probrečených večerů, hodně sebekritiky a pošramoceného sebevědomí. Je to práce velmi náročná na psychiku. Klientům jde často jen o výsledek z focení a vůbec se nezajímají o to, jak se modelka cítí. Je na nás vyvíjen neustálý tlak, vypadat perfektně. Stalo se mi, že jsem přišla do agentury nemocná, což se projevilo i na mé pleti. Hned se mě zeptali, co se mi stalo s obličejem, proč mám pupínky. V neposlední řadě je modeling plný nejistoty. To, že se modelka dostane do zahraničí ještě neznamená, že o ni budou mít klienti zájem a že bude vydělávat peníze. Jedno období můžete pracovat každý den a pak zase nemít nějakou dobu práci žádnou. Honoráře možná vypadají na první pohled idylicky. Po odečtení všech nákladů a provizí, které odevzdáváme agenturám, je realita trochu jiná. Uživit se modelingem dá, ale není to tak růžové, jak si leckdo může myslet.
Jednu dobu jste byla poměrně aktivní na sociálních sítích. Na TikToku máte téměř 60 tisíc sledujících. Jaký podíl mají podle vás sociální sítě na úspěchu modelky?
Já jsem sociální sítě před nějakou dobou přestala dělat. Cítila jsem, že už mě to nenaplňuje. Možná je to škoda, protože v modelingu je to dnes určitě plus. Na Tchaj-wanu si mě klient zabookoval na focení jen na základě toho, že mu agentura poslala můj profil na TikToku. Na videích jsem se mu líbila, takže mě ani nechtěl před prací vidět naživo.
Myslíte si, že se k sociálním sítím zase někdy vrátíte?
Momentálně se na to necítím. Nemůžu ale říct, že se k tomu nevrátím už nikdy.
Co plánujete do budoucna?
Ještě minimálně pár let bych se chtěla věnovat modelingu. Zároveň jsem se teď vrátila k online studiu na české soukromé univerzitě. Studuji obor business management v angličtině. Je ale složité to skloubit dohromady. Problémem je šestihodinový časový posun, kvůli kterému se na semináře připojuji třeba o půlnoci, dále nedostatek soukromí a klidu na učení na společných apartmánech a hlavně to, že nikdy nevím, jak budu mít rozplánovanou práci a castingy. V každém případě chci mít nějaká zadní vrátka, tak uvidím, jak to všechno nakonec dopadne.
Zdroj: autorský rozhovor
