Hladká silnice se klikatí mezi poli, lány a lesy, na kterých se po ránu blýská jinovatka. K mírumilovnému výhledu skládá soundtrack jen zurčící řeka Sázava, jinak se zdá, že v téhle krajině panuje mír a klid. Nacházíme se necelých pět kilometrů od srdce sklářského průmyslu ve Světlé nad Sázavou, v sousední Nové Vsi. V jednom z dvou set domů sídlí vytoužené studio mladých designérů Johana Pertla a Tomáše Kučery. Je to ideální prostředí pro divokou hru a dlouhé noci trávené zkoušením hranic poddajné skloviny. Shodou okolností v bývalé samoobsluze kdysi začínala s výrobou strojů sklárna BOMMA, po které tu ještě před vchodem zbyl nápis Bohemia Machine před hlavním vchodem. Ty časy už jsou ale dávno pryč a dnes se tu odehrávají pokusy nové – s uměleckým tavením skla pod taktovkou dua spolužáků z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a jedněch z největších talentů sklářského designu v Česku.
Náhodné setkání to nebylo
Možná si vybavíte jejich debutovou prezentaci na nedávném Designbloku. Pertl a Kučera tam představili první plody spolupráce i své samostatné projekty – zrcadlo zdobené pruhem litého skla, kávové stolky, komodu nebo slavnostní box. Za stolek kombinující křišťálovou taveninu a mramor si Pertl dokonce odnesl stříbrnou medaili ze soutěže Diploma Selection. Všechny objekty vznikly právě v ateliéru na Vysočině, který spojuje hned několik dílen do jedné místnosti. Tvarovali je v sádrovně přímo u vchodu, tavili a chladili ve dvou pecích vzdálených přibližně čtyři metry od ní a ručně brousili a leštili hned vedle. To vše na strojích, které mají designéři odkoupené z nedaleké zkrachovalé sklárny, zděděné nebo vlastnoručně vyrobené. „Měli jsme dřív stroje než tenhle prostor,“ smějí se designéři nad bláhovostí dva roky starého rozhodnutí. Ke smělému plánu je dovedla touha po vlastním prostoru, ale hlavně dlouholeté přátelství. Začalo už na brigádě u značky DECHEM, kde se oba tvůrci sešli tak trochu náhodou – Tomáš tam zamířil na stáž při studiu designu na vyšší odborné škole Scholastika a Johanovi tehdy pomohla dobrá muška: „Jednou jsem v parku potkal Kubu Janďourka, zakladatele DECHEM, a ptal se ho, jestli v ateliéru neshánějí výpomoc. On mi na to odvětil, že jestli ho dokážu trefit sněhovou koulí, můžeme se o tom pobavit, a začal utíkat. Neváhal jsem a jednu jsem mu poslal přímo do zad. A tam jsem poznal Tomáše,“ směje se Johan. U DECHEM nakonec oba designéři zůstali několik měsíců, padli si do noty a navzájem se podporovali i k přihlášení na UMPRUM. Johan od té doby už v ateliéru skla Ronyho Plesla absolvoval magistra, zatímco Tomáš ve studiu stále pokračuje.
Jejich obdiv ke sklu má ale hlubší kořeny. Tomášův děda pracoval celý život na huti, máma sklo brousí a táta má firmu na jeho pískování. Zato Johan si první okouzlení spojuje až s chvílí, kdy byl na exkurzi v Jablonci. „Když jsem viděl, jak sklář foukl do formičky a na druhé straně vznikla skleněná ozdoba, čirá a dokonalá, úplně mě to dostalo.“ Na univerzitě si vyzkoušeli různé sklářské postupy, z nichž je nejvíc zaujala tavenina. „Dají se s ní dělat masivní věci, kterým se na Světelsku nikdo nevěnuje. Když říkám, že děláme taveninu, znamená to ale hlavně práci se sádrou a modely. Kouzlo totiž spočívá v přetavování. V praxi to vypadá tak, že nakoupíme skleněný polotovar, rozřežeme ho na menší kusy, vložíme do sádrové formy a dáme tavit. Po jeho vychladnutí už s ním pracujeme dál za studena, brousíme a leštíme,“ přibližuje celý proces Tomáš. Systém jim dovoluje kontrolovat a uzpůsobovat všechny fáze výroby podle sebe nebo právě připravovaného objektu. „Když věc vyžaduje novou část procesu, dílnu podle toho prostě dozařídíme,“ chválí si samostatnost Johan.
Laboratoř, která pojme všechno
„Baví nás tavenou plastiku sundávat z piedestalu a dodávat jí praktický přesah, aby s ní majitelé mohli snadno interagovat. Na stolek si postavili kafe, do komody uložili knížky a podobně. Nemám moc rád složité vymýšlení. Při tavení vycházím ze znalostí, ale pak už postupuju intuitivně a doufám, že to prostě dobře dopadne, což by se dalo říct i o téhle dílně,“ usmívá se Johan a Tomáš ho doplňuje: „Kdybychom se na tenhle projekt složitě připravovali a vypočítávali, zda se nám pronájem prostor a koupě strojů vyplatí, nikdy se k tomu neodhodláme. Vždycky, když čtu rozhovory s umělci, říkají, že kdyby věděli, co všechno bude dílna obnášet, určitě do toho znovu nepůjdou. Naše štěstí spočívá v tom, že jsme dílnu nikdy neměli, tak spoustu věcí ještě netušíme,“ směje se Tomáš ironicky. Navzdory nadsázce to ale oba se sklem myslí vážně. Svědčí o tom i jejich neustálé vzdělávání. „Přestože děláme tavenice, chtěli jsme se naučit pracovat i na huti, kde platí úplně jiná pravidla. Proto jsme si přibrali ještě studium na odborném učilišti ve Světlé. Do noci jsme pracovali v dílně, na pátou ranní jeli na učňák nebo do Prahy na UMPRUM. Oba jsme si rozložili předměty na vysoké škole tak, abychom v pondělí, úterý a středu byli v Praze a čtvrtek, pátek tady,“ shrnuje Tomáš a je rád, že tohle vyčerpávající období je úspěšně za nimi. Teď už se můžou soustředit na zužitkování znalostí – ať už tvorbou pro státní instituce, galerie, soukromé klienty, nebo vlastní experimenty. Jejich laboratoř pojme všechno. A kdyby něco chybělo, Johan s Tomášem ji nové výzvě hravě uzpůsobí.
Zdroj: Autorský článek
