Pražská vila z třicátých let se dočkala citlivé rekonstrukce

Na první pohled zaujme svou nenápadnou krásou. A čím déle si budovu prohlížíte, tím víc si uvědomujete, nakolik je propracovaná, aniž by však svůj luxus stavěla na odiv. Investor nechtěl mít šedý dům a byl velkorysý. „Na vile jsme pracovali čtyři roky. Dostali jsme dostatek času a prostoru na hledání a zkoušení. Celý proces pro nás byl zážitek,“ vzpomíná Zdeňka z rodinného studia Alinče architekti, který kromě ní a jejího muže Jana tvoří také syn Jan se ženou Martinou. S barvami si v ní skutečně vyhráli – základní kombinací je trikolóra, dětské pokoje se volně inspirují barevností Loosovy vily, koupelnová modř vychází z původní podoby. „Není to současná módní kombinace šedé, bílé a béžové, i když tu jsme si také dopřáli,“ usmívá se Zdeňka Alinčová v narážce na „zklidněné“ ložnicové patro s koupelnou z travertinu. 

Klienti požadovali rozmanitost, jíž architekti vedle barevnosti dosáhli i kombinací materiálů a povrchů. „Materiály jsou zásadní. Třeba kořenice z masivních dubů, stejnou technologií, jakou se dělala za první republiky. Nebo povrchová úprava šelakem,“ říká Zdeňka, která měla ve vile na starost právě interiérové prvky. Syn Jan zase dohlížel na to, aby dům přes různorodost atmosfér neztratil jednotný charakter.

Největší hodnota v interiéru je lidská práce

Prakticky celý interiér je nový, ale zůstaly v něm živé vzpomínky na původní stavbu. „Mám rád, když návštěvník domu nepozná, co je staré a co nové,“ podotýká Jan. „Vila byla řadová, standardní, žádný masterpiece. Bylo potřeba vytvořit nový objekt,“ vysvětluje. Původní a přistavěná část domu spolu vytvářejí kompaktní celek, zásahy jsou dokonale přizpůsobeny tvarosloví domu. I když se z původního vybavení zachovaly detaily jako mosazné kličky na oknech, úchytky skříní nebo některá svítidla, většina se vyráběla nově, často přímo na místě. „Byl to proces. Studie je vždy odlišná od reality. Různé věci jsme upravovali i během výroby. To bylo zajímavé,“ vzpomíná Jan. Největším luxusem interiéru je hodnota lidské práce. „To je další odkaz na dobu vzniku stavby. Investor dbal na poctivou práci, pečlivé provedení a české výrobky – a řemeslníci si to docela užívali,“ směje se. Sami architekti přiznávají, že je v projektech ze všeho nejvíce baví anomálie: „Interiér je převážně atypický, vestavovaný na míru. Vyzkoušeli jsme si třeba skládaná broušená skla. Klienti chtěli mít velkou, ale obyčejnou kuchyň s kredencí. Říkám tomu rohu cukrárna, patří tam kávovar s hrníčky,“ popisuje Zdeňka. Knihovny se také vyráběly na míru. „Jsou tam takové jemnosti: malinký oblouček, vyklápěcí zásuvka, všechno otvírací. Dřív to bývalo všude, ale se socialismem jsme to zapomněli.“

Schodiště jako střed domu

Jedním ze základních požadavků bylo celý dům propojit otevřeným schodištěm. „Tvarování zábradlí byla bolestivá procedura. Jsou to navazující geometricky definované segmenty. Madla nakonec vypadají přirozeně, byť jsou vůči schodům odlišně tvarovaná,“ vysvětluje Jan. 

Spolu s barevností a centrálním schodištěm dávají interiéru výraz rozměrná okna s velkorysým výhledem na Prahu. Z ložnice se dá dohlédnout až do historického centra. Tenké ocelové konstrukce vhodně doplňují špaletová dřevěná okna, jež do vily navrhl architekt původní stavby, po němž se jí přezdívá vila Bernard. „Okenní konstrukce je ocelová, tenounká, jemná, složená z profílků – a domu neskutečně sedí.“ Právě kvůli cennému výhledu vedli architekti s majiteli živou diskusi o vykousnutí zděného zábradlí, bez něhož by byla stavba o něco hezčí. „Díky jeho odstranění se výhled na Prahu krásně otevírá. A investor nám dal naštěstí nakonec za pravdu.“

Oba architekti z rodiny Alinčů po celou dobu shodně hovoří také o tom, jak byli jejich klienti skvělí. „Práce architekta je vždycky dialog, a pokud k němu přispívají obě strany, je to navíc neskutečný zážitek. Monolog je nuda. Nakonec, nejsme to my, kdo bude v domě žít,“ usmívá se Jan a dodává: „Architekt může udělat spoustu chyb, proto je dobré, když ho klient bedlivě kontroluje. Nám se dostalo mnoha připomínek, které nám i životu v domě ve výsledku hodně pomohly.“ 

Článek vyšel v podzimním vydání Elle Decoration 2019. Čerstvou dávku inspirace hledejte v novém čísle Elle Decoration podzim 2020 s tématem Periferie – s poštovným zdarma až do schránky si jej můžete objednat zde.

Čtěte více:

VYCHÁZÍ PODZIMNÍ ELLE DECORATION S TÉMATEM PERIFERIE

HOTEL VIPP: VÍKEND POD KOMÍNEM V DÁNSKÉM PŘÍSTAVU

HRA S KONTRASTY: JAK BYDLÍ ŘEDITEL MBPFW LUKÁŠ LOSKOT

NÁVŠTĚVA U SBĚRATELE: UMĚNÍ MĚ ČINÍ ŠŤASTNÝM

Galerie: Jak dopadla citlivá renovace vily z třicátých let v podání ateliéru Alinče?

3 fotky 4 fotky