Láska versus věda
Koncept lásky na první pohled už dlouho fascinuje básníky a umělce, stává se předmětem literárních příběhů i hudebních skladeb. Část společnosti jej odmítá jako pouhé poblouznění a romantizující iluzi, kterou přiživuje popkultura a nerealistická očekávání. Může se zdát, že se láska na první pohled ze své podstaty nedá racionálně vysvětlit. Překonává jakousi zažitou strukturu a proces postupného seznamování a tvorby citového pouta. Místo toho zažehne intenzivní citovou reakci, která se později přetaví v pocit důvěrné známosti. Pokud věříte v osud a spřízněné duše, pak pravděpodobně zpochybníte roli náhody a biologie v takových setkáních. A to je naprosto v pořádku. Láska na první pohled zamotala hlavu i spoustě odborníkům na poli psychologie. Přesto se ale pár možných vysvětlení pro tento fenomén najde…
Realita, iluze nebo něco mezi?
Co se týče lásky, každý máme nějaká očekávání. Ta zformovaly mimo jiné filmy, knihy a další fiktivní příběhy, či jemně přikrášlené vyprávění našich známých. Tato očekávání a představy podvědomě nasazujeme na náhodné životní situace, včetně setkání s lidmi, kteří oblékají v daný okamžik roli potenciálních partnerů. Všichni jsme náchylní k vytváření rychlých úsudků na základě vzhledu, řeči těla a další neverbální komunikace. Jakmile se nám daný člověk zalíbí, přisoudíme mu různé (v tomto případě pozitivní) charakteristiky, které pochází jak z našich zkušeností, tak z našich představ a ve vteřině jsme schopni si představit společnou budoucnost. Vzhledem k tomu, že mozek má problém rozlišit realitu od fantazie, spustí se kaskáda emocí, vyplaví se dopamin, oxytocin a adrenalin a vytvoří se k tomu druhému citové pouto. A přestože šance, že oběma zúčastněným probíhá hlavou to stejné jsou minimální, přeci jen existují. Zda se tomuto poutu dá říkat láska, je věc druhá. Přeci jen je to čas, který vyživuje romantickou hloubku.
Oči jen pro tebe
Na čem se všichni shodnou je, že láska na první pohled neexistuje bez silné fyzické přitažlivosti. Přitom v mnoha případech je posloupnost opačná. Člověk nejprve toho druhého pozná, zamiluje se do jeho charakteru a posléze mu připadá krásnější než kdy předtím. Klíčovou roli nicméně hraje i oční kontakt. Studie šedesáti vzájemně cizích lidí ukázala, že delší oční kontakt mezi dvěma lidmi zvyšoval romantickou přitažlivost, kterou k sobě cítili. Prudce jim stoupl krevní tlak a toužili po dalším setkání. Efekt byl ještě silnější, pokud došlo k fyzickému doteku, třeba držení za ruce. To ovšem platilo pouze u účastníků, kteří se považovali za romanticky založené. Na ty, kteří se vnímali jako obecně neromantičtí, neměl vzájemný pohled žádný patrný vliv. To se dá vysvětlit zcela jednoduše – romantici si ranou fyzickou přitažlivost častěji vykládají skrze své růžové brýle jako lásku.
Zdroj: Psychology Today, The Royal Institution
