Tento text bych rád věnoval mé třídní učitelce ze základní školy Aleně M.
Během psaní tohoto textu sedím v letadle. Okýnkem pozoruji doutnající Etnu, kterou postupně necháváme za sebou.
Člověk by skoro řekl, že se tu všechno točí kolem ní. Doslova.
Vzpomínám si, kdy jsem ji viděl poprvé. Před třemi lety jsme trávili Vánoce v Taormině. Na Štědrý den, po štědrovečerní večeři, jsme stáli na terase a viděli sytě červený pruh lávy řinoucí se po jejím povrchu. Tato scenérie nás to nechala oněmělé stát a pozorovat pro nás nevšední úkaz. Pamatuji si pocit, kdy jsem se v tu chvíli cítil naprosto bezmocný. Síla matky přírody je nekonečná a my proti ní nezmůžeme nic.
Tehdy jsem ještě nevěděl, jak často mi bude tato monumentální dáma vstupovat do života. Objevuje se a mizí na obzoru zahalená v mracích. Občas se rozhodne poodhalit pouze její zasněžený vrcholek a vám tak chvíli trvá, než si uvědomíte, že to, co vidíte, není mrak, ale aktivní vulkán. Čtu o ní v knihách. Občas prodlouží dovolenou mým hostům. Vidím ji v obrazech místních umělců. A kus z ní mám i v Casa Asmara – ano, v původní stěně v kuchyni se hrdě uprostřed vyjímá tmavý kus lávového kamene.
Před několika dny jsem se probudil do ještě ospalé uličky Via Asmara. Bylo 5:15 ráno a všichni obyvatelé naší malé uličky stále spali. Tentokrát tedy byla právě moje moka konvička, která provoněla naše sousedství jako první.
Po hrnku horké kávy jsem si začal balit tašku. Nezvykle jsem si do ní zabalil teplé pletené ponožky, funkční triko s dlouhým rukávem a improvizované podvlíkačky. Za půl hodiny mě totiž vyzvedává kamarád a jedeme na Etnu. Lyžovat.
Když jsem se poprvé dozvěděl, že se na Etně dá lyžovat, upřímně jsem to nějak nebral vážně. Myslel jsem si, že je to spíše pro dobrodruhy a freeride lyžaře. Ale jak jsem se mýlil.
Etna totiž nabízí lyžařská střediska s vleky, půjčovnami oblečení (protože kdo by měl na Sicílii kombinézu, že?) a samozřejmě stánky, kde si dáte výborné panini se salsicciou, tolik typickou pro tuto oblast.
Cestou na vrchol míjíte městečka, která mimo letní sezonu zejí prázdnotou a působí až strašidelně. Většina domů je tmavá, jsou totiž postavené z lávových kamenů. Pohled na tato města vás donutí se zamyslet nad tím, kde všude vlastně lidé žijí a jak se dokáží přizpůsobit různým podmínkám.
Cesta k vrcholu je tvořena nekonečnými serpentýnami a vy po celou dobu necháváte oči pouze pro blížící se vrchol Etny. Ani si neuvědomíte, jak se krajina kolem vás proměnila. Na chvíli jsem zapomněl, že jsem na Sicílii, a měl jsem pocit, že projíždím stejné zatáčky, které vedou k chatě mé babičky.
Krajinu tvoří listnaté stromy a cestu většinou lemují břízy – mí přátelé se mi snaží vysvětlit, jak vzácný typ stromu to je, a já naopak jim, jak moc mi připomínají český domov.
Postupně opouštíme lesy a krajina kolem nás ztrácí barvy – převládá modrá na obloze a černá a bílá v okolí silnice. Různé útvary tmavé lávy zakrývá sníh a hodně v dálce, ve zpětném zrcátku, občas zahlédneme moře.
Stát na vrcholku Etny, téměř na úrovni kráteru, odkud se line kouř, který kopíruje svah a pak se postupně rozplyne. V dálce pozorovat třpytící se hladinu moře a silný vítr na samotném vrcholu přinášející padající sníh z modrého nebe bez mráčku, a slunce, které je nezvykle blízko – to vše vytváří moment, který si musíte vědomě zpracovat. Protože samotná přítomnost nestačí.
Myslím, že jsem tam na vrcholku strávil několik desítek minut. Zpřítomnit se a uvědomit si bohatost Sicílie a vše, co vám dokáže nabídnout v jeden den, je téměř těžko pochopitelné.
O pár hodin později, s tou specifickou únavou, kterou cítíte pouze po dni stráveném na svahu, pozoruji západ slunce na Ortigii. Zlaté barvy se postupně rozpouštějí do typicky klidné hladiny zátoky lemující břehy ostrova Ortigia.
I následující den dohlíží Etna v dálce na horizontu nad tím, abych poznal všechny tváře Sicílie. A že jich je.
Kamarád Giacomo mě pozval na jeho rodinný statek, kde se po generace pečuje o tisíce olivovníků, ale i mandlovníků nebo pomerančovníků. Giacomo převzal usedlost na konci jednosměrné vesničky uprostřed sicilského venkova po svém dědovi a vdechuje jí nový život. Rekonstrukce respektující historii místa a veškeré jeho prvky a detaily je až dojemná.
Každodenní péče o sady a koupel v řece, která protéká na hranici pozemku jako odměna za práci na ostrém slunci, je něco, co se lehce romantizuje námi, kteří pracujeme za počítačem. Ale ještě složitěji se na tom hledá něco špatného – je tam vůbec něco?
Společně ochutnáváme nektar z květů na rozkvetlé louce a vysvětluje mi, že Itálie má kolem 500 různých druhů olivovníků – oni mají celkem tři druhy a každý přináší do olivového oleje vlastní unikátní chuť. Rozdíl mezi stromy můžete lehce poznat tvarem jejich listů.
Ochutnávat olivový olej Qucco v prostředí domova mého kamaráda a olivovníků, které po generace poctivé péče tiše stojí v údolí plném zvuků ptáků, hmyzu a v dálce šumící říčky – to vše pod kontrolou oka vrcholku zasněžené Etny v dálce ve mně vyvolává pocit domova. Patřím sem. A poprvé tento pocit zažívám i jinde než v úzké uličce Via Asmara. Tento ostrov se asi opravdu stává mým domovem.
- Zdroj článku:
Autorský text
