Praha úžasná

Velebná a strašidelná
Turistické výpravy obvykle začínají na Hradčanech. My to vezmeme z druhé strany, ale přitom od samého počátku, tedy z místa, na němž byla Praha založena. Vzhůru na Vyšehrad!

Projdeme Táborskou branou a je tu jiný svět. Cesta k bazilice sv. Petra a Pavla, která je vyšehradskou dominantou, vede kolem domečku s muškáty v oknech. Žila v něm kdysi Popelka Biliánová. Tahle paní na přelomu 19. a 20. století pilně psala romány typu ‚červená knihovna‘ a také pilně sbírala pražské pověsti, včetně těch vyšehradských. Kromě ohnivého psa, kostlivce, ducha francouzského majora a dalších asi padesáti strašidel nabízí Vyšehrad i těžší kalibr – třeba státotvornou pověst o Libuši a Přemyslovi nebo Šemíkovo dobrodružství. Nutno podotknout, že onen bájný kůň skákal (skákal-li vůbec) z jiných hradeb, než jsou ty zachovalé barokní, ale půvab vyprávění se tím nijak nesnižuje – stejně jako význam místa, kde byl roku 1085 korunován první český král a kde leží pochována řada spisovatelů, malířů a hudebníků.

Pod vyšehradskou skálou stávala kdysi osada Podskalí, jejíž obyvatelé se živili plavením dříví. Ve staré podskalské celnici je dnes muzeum, v němž se dozvíte vše o Podskalí i voroplavbě – třeba co je to výtoň nebo za jak dlouho do Prahy dopluly vory z Vyššího Brodu. V přízemí celnice je restaurace, jejíž přiopilé hosty s oblibou stahoval do hlubin vyšehradský vodník. Po vybudování vltavské kaskády měla utrum voroplavba, Podskalí i vodník. Zbyla jen ta celnice, pivo a staré fotky.

Tančící, válečná i bizarní
Dopili jsme půllitr a ubíráme se po nábřeží směrem do centra. Z dálky na nás mává věž korunovaná kopulí z kovových trubek. Tančící dům před deseti lety rozvlnil pražská nároží, dnes se před ním scházejí cizinci a obdivují zdvojenou věž, kterou architekti Gehry a Milunič nazvali ,Ginger a Fred‘. Za rohem, pár desítek metrů od moderního monumentu, stojí pravoslavný kostel sv. Cyrila a Metoděje. Díry po kulkách kolem průzoru do podzemní krypty připomínají 18. červen 1942. Tehdy tady zemřeli parašutisté, kteří sprovodili ze světa říšského protektora Reinharda Heydricha.

Resslova ulice ústí na největší pražské náměstí – Karlovo. Zdi zdejší Novoměstské radnice by mohly vyprávět: svého času tu o smrti přemýšleli Omladináři, např. Alois Rašín nebo S. K. Neumann, v 17. století ve zdejším vězení čekala na popravu chodská delegace s Janem Sladkým Kozinou (vzpomínáte? Lomikare, Lomikare…). A aby toho nebylo málo, roku 1419, když tu bylo uvězněno několik pražských husitů, zaútočil na radnici dav jejich souvěrců a vyhodil z oken konšely. A zrodila se slavná tradice pražských defenestrací.

Vystoupáte-li na radniční věž, objevíte Prahu v nezvyklém rozměru. A nemůžete přehlédnout Faustův dům. Jestli tady doktor Faust skutečně žil, není jisté, ale jiných podivínů se zde vystřídalo víc než dost: alchymista a podvodník Edward Kelly, hvězdopravec Jakub Krucínka, hrabě Mladota tu provozoval chemické pokusy, při nichž z oken šlehaly plameny, jeho syn sestrojoval umělé ženy a samozavírací dveře. A to v 18. století, dávno před tím, než bylo vynalezeno první bezpečnostní zařízení!

Kavárenská, koblihová
Že bylo těch historických událostí, násilných činů a pokusů příliš? Máte pravdu, je dobré se zastavit, trochu spočinout. Kde jinde než v jedné z typických pražských kaváren…

Z Karlova náměstí to máte nejblíž na Národní třídu a do Café Louvre. Za první republiky to býval jeden z nejvyhledávanějších podniků, pak ho komunisté zavřeli jako symbol buržoazního stylu. Louvre povstal z popela až v roce 1993. Chcete-li vidět novináře, jak vyslýchají slavné oběti, zajděte sem; chcete-li se potkat spíše s historií, dejte si kávu na Malostranském náměstí.

V Malostranské kavárně, do níž chodívali Jan Neruda, Franz Kafka, Ema Destinnová a Jan Zrzavý, určitě přežívá stále genius loci, přestože by ji dnes výše jmenovaní už nepoznali. Kavárna se dnes jmenuje Square, nový interiér vytvořila koncem 90. let jedna z nejlepších současných designérek Bára Škorpilová.

A je snad libo trochu české secese? Nejsecesnější kavárnu najdete v přízemí hotelu Imperial, na rohu ulic Zlatnická a Na Poříčí. Dům projektoval Jaroslav Benedikt a interiér s glazovanou keramikou Jan Beneš, na kávu sem chodila celá intelektuální Praha, hrával tu také populární dívčí orchestr. Renomé podniku pak pokazili němečtí oficíři, Pražané se kavárně začali vyhýbat, až byla zrušena. Renesance kavárny proběhla před čtyřmi roky, od té doby je však Imperial asi jediným místem na světě, kde můžete po hostech beztrestně házet koblihy. Že je to divná zvyklost? Nalistujte znovu Jirotkova Saturnina. Vzpomínáte, jak si doktor Vlach rozdělil lidi do tří kategorií podle toho, jak by se zachovali, kdyby se před nimi v kavárně náhle objevila mísa plná koblih?

Americká, trochu hudební
Konec zábavy, teď se vypravíme do Ameriky! Tak se v Praze říká jedné z nejkrásnějších světských barokních staveb, tzv. Michnovskému letohrádku. Hrabě Michna ho dal postavit (v dnešní ulici Ke Karlovu) údajně pro svou milenku, ale ta tam zřejmě moc nepobyla. Letohrádek dlouho sloužil jako technická budova, nějaký čas v něm byla hospoda Amerika (odtud lidový název), než zde společnost Antonína Dvořáka zřídila půvabné skladatelovo muzeum.

Když už jsme u hudby a u Ameriky… Možná nevíte, že další hudební skladatel, Jaroslav Ježek, má své muzeum pro změnu v Kaprově ulici. Byt, v němž žil před tím, než odešel s Voskovcem a Werichem do Ameriky, uchovávala skladatelova sestra po celé roky v původním stavu. Dodnes tedy existuje modrý pokoj, na psacím stole stále leží Ježkovy brýle, partitury i kalamář. A když se podíváte z jeho okna, užasnete nad půvabem zadního traktu Městské knihovny. Její mnohovrstevnatý prostor se po rekonstrukci změnil v místo, kde se u kávy scházejí vědci i umělci, u sloupu z knih – působivé ,sochy‘ Matěje Krena – si dávají rande studenti, v suterénu se promítají filmy, konají přednášky či koncerty a pod skleněnou střechou zase zajímavé výstavy.

Z městské knihovny na Mariánském náměstí je to jen skok ke Klementinu. Astronomická věž nad Národní knihovnou se po staletí využívá k pozorování hvězd i k monitoringu počasí. Odtud byla mimo jiné poprvé zaměřena přesná poloha Prahy.

zelená a Langweilova
Touláme se v ulicích Starého Města. Vypadá dnes stejně jako třeba před dvěma sty lety? Pro odpověď je nejlépe zajít k Antonínu Langweilovi. Tento kreslíř se kdysi vzdal uměleckých ambic, aby mohl postavit model Prahy. Z papíru slepil více než 2000 budov Starého Města a Josefova, vše v měřítku 1:480. Papírové domy mají fasády, dvory, zahrady a pozemky, přesně tak, jak tomu bylo na počátku 19. století. Tedy ještě před změnami, které třeba srovnaly se zemí celé židovské město. Langweila povzbuzovalo mnoho učenců a osobností, nikdo ho ale nebyl ochoten finančně podpořit. Dnes je jeho model nejobdivovanějším exponátem Muzea hlavního města Prahy a pro historiky má cenu zlata. Mimochodem, moderní model Prahy zachycující město konce 20. století je vystaven na Staroměstské radnici. Ten ale není barevný a jeho tvůrci kvůli němu nezemřeli v bídě.

A kde můžete v Praze uvidět nefalšovanou Fatu Morgánu? Přestaňte pochybovačně kroutit hlavou a zajeďte do ­Troje. Vyhněte se notoricky známé zoo a zamiřte k botanické zahradě, k jejímu nejnovějšímu skleníku. Unikátní pařeniště je oázou pro květenu polopouští, pralesa i tropických hor. Právě horské rostliny, jež vyžadují speciální chlazení, jsou k vidění jen na několika málo místech na světě (nepočítáme-li samotné tropické hory). Kromě zahrad najdete v Troji také zámeček Šternberků z poloviny 17. století, který platí za jednu z nejhodnotnějších barokních staveb severně od Alp a dnes je ve službách Galerie hl. m. Prahy. K zámečku patří i vinice, na jejímž vrcholu stojí malá kaplička. Před lety začal její zvon sám od sebe zvonit, až se zdálo, že Praha získá další strašidlo. Ale byla to nakonec jen opice uprchlá ze zoo.

Večerní, skleněná
Slunce už dávno zapadlo za Pražským hradem. Co si počít s načatým večerem? Zkuste zajít třeba na Smíchov – do Švandova divadla, v němž poslední dva roky hraje nový soubor. A zdá se, že skvěle, alespoň podle ohlasů divadelní kritiky. Doporučujeme hru Poručík z Inishmoru, která získala cenu Alfreda Radoka za rok 2003, nebo scénické rozhovory ve zdejším Studiu – hostem už byli třeba Suzanne Vega, Robert Fulghum nebo Václav Havel.

À propos – když Václav Havel úřadoval ještě na pověstném kopečku nad Prahou, hradním architektem byl Bořek Šípek. Známý designér skla vlastní jediný český ,concept store‘. Arzenal, restaurace kombinovaná s obchodem, se nachází ve Valentinské ulici. Vaří se tu thajská a světová kuchyně, italské víno Primitivo se nalévá do Šípkových originálních sklenic… Možná je to ten nejlepší způsob, jak zakončit netradiční procházku po Praze. Nemyslíte?

EBC promo