Život tady na Sicílii je úplně jiný než můj život v Praze – tempo, denní rytmus, chuť surovin, povaha lidí, s nimiž přijdete do styku. Sicílie mě naučila mnohému – o Itálii, ale i o mně samotném.
Jednou z prvních lekcí byla důvěra lidem. Během podpisu smlouvy u notáře, kdy odcházíte s prázdnýma rukama (protože podepsané smlouvy se posílají na úřední potvrzení), jsem se zeptal přátel, kteří tam byli se mnou: „Ale já nemám nic v ruce jako důkaz, že je ten dům můj?!“ A původní majitelka se ke mně naklonila a řekla: „Máš klíče, co víc potřebuješ?“
Když se mě lidé ptají, jestli byla koupě domu náročná, odpovídám, že zpětně vlastně ne. Rozhodně byla méně náročná než zavedení internetu. To trvalo téměř rok. Úřad, který zajišťuje dodávky užitkové vody, je tady téměř sprosté slovo. Jejich nekomunikace byla jednou z mých největších frustrací. Ale je to skvělé téma, když chcete ukázat, že už opravdu znáte místní poměry. Funguje to perfektně jako icebreaker. A zabírá to víc než počasí.
Krása je tady okamžitá, jednoduchost ne – a právě to mě naučilo trpělivosti a klidu. Sicílie mě naučila slevit z nároků, zpomalit, vystupovat z komfortní zóny, znovu začít řídit, jít mezi lidi, kteří nemluví anglicky – a přesto si rozumět celý večer. Naučila mě, že všechno má svůj čas. Že je třeba přijít s úsměvem. Žít okamžikem. Naučila mě opravdovou chuť surovin, jíst sezónně. Smířit se s tím, že v létě chodíte stále v těch samých dvou tričkách. Přijmout, že někdy dostanete v café baru úplně něco jiného, než jste si představovali. Že v zimě vás čeká studené vlhko v domech. Že místním musíte stále dokola vysvětlovat, proč jste opustili la bella Praga.
Mezi další důležité věci, které jsem se zde naučil, je nebrat si troubení osobně. Troubení je tady upozornění: „Pozor, jsem tu taky!“ Ital zatroubí, když vjíždí do nepřehledné zatáčky nebo z vedlejší ulice na hlavní. Řízení se tu neřídí pravidly, ale maximální pozorností. Parkovat skútr je lepší na neoficiálním místě než na oficiálním – na tom oficiálním totiž překážíte autům.
Požádat o cappuccino po 12:00 nebo o parmezán na těstoviny s mořskými plody nedoporučuji – pro vaše vlastní bezpečí. Caffè freddo není osvěžující velká ledová káva, ale spíš malá cukrová bomba. V Palermu si dáte arancina, v Catanii arancino. Věčný sicilský spor. Nechodit do restaurace hladový – to mě vždycky dovedlo ke špatné volbě a k šílenství z obsluhy, která nikam nespěchá. Protože proč by měla? Večeře je tu kulturní událost.
Pokud mi v restauraci řeknou, že mají těstoviny s mořskými ježky, nikdy neváhám a objednám si je. Sezóna je omezená a tenhle pokrm patří k mým nejoblíbenějším. Všechno s ricottou je dobré. VŠECHNO. Hlavně gelato. A vždycky se ptejte, jestli je z kravského nebo ovčího mléka. Ta z ovčího je tady na Sicílii výborná.
Polibek na tvář v Itálii vždy začíná (z mého pohledu) napravo. A já to vždycky zapomenu. Polibky se tu dávají i mezi muži. To taky vždycky zapomenu a pak zmateně máchám rukama kolem. Můj oblíbený spot na západ slunce na pobřeží, který jsem objevil na podzim, je mi v létě k ničemu, protože sluníčko zapadá úplně jinde.
Jídlo se tu jí v jakoukoli hodinu. Ve dvě ráno se cestou z baru zastavit na palačinku? Proč ne. Kouřit můžete všude. VŠUDE. Artyčok roste na poli. Jen tak. Plameňáci nejsou jen v zoo. Autobus přijede pravděpodobně pozdě. Ale může přijet i dřív – a nečeká.
Pokud vás místní pozvou k sobě domů na večeři, stáváte se součástí jejich rodiny. A není cesty zpět. Krásný pocit. Srdečnost místních se dá nahmatat. Je všudypřítomná. Všichni se vám snaží pomoct, pokud požádáte. I pokud nepožádáte. S úsměvem na tváři se domluvíte i bez znalosti italštiny.
Během siesty se nebývá na pláži. Ale nechat si tam slunečník a lehátko je naprosto v pořádku. Život v komunitě úzké uličky bez aut, kde chodí jen ti, co tu žijí, vás naučí nezamykat. A žít venku spolu s nimi. Voda je na ostrově vzácná. To, jak jsem se naučil s ní šetřit, mi došlo až při návštěvě kamarádky v Paříži.
Je to velmi malý ostrov a všichni se tu navzájem znají (nebo vlastně – známe?).
A to nejdůležitější, co mě život tady naučil? Zpomalit, žít okamžikem a věřit, že všechno nakonec dobře dopadne – jen to má své tempo a svůj čas.
- Zdroj článku:
Autorský text
