Terapie sdílením x ELLE: Co jsme se naučili za jeden den odpojení se

Stojím u baru v Atriu Žižkov, v ruce hrnek jablečného moštu a dochází mi, že nemám jak zaplatit. Telefon jsem odevzdala u vchodu a v kabelce mám jen občanku a řidičák. Chvíli stojím bezradně u pultu, za mnou fronta. Naštěstí mi baristka otevře účet. Uleví se mi, vracím se ke stolu, setřesu ze sebe ten moment trapnosti a dochází mi, jak samozřejmé je mít v kapse jednu věc, která vyřeší peníze, čas, komunikaci, organizaci i nudu. 

Program měl začít v 15 hodin a protože jsem neměla telefon ani hodinky, musela jsem se zeptat jiné účastnice, kolik je. Daly jsme se do řeči a nakonec společně vyrazily do sálu. To už je jedna konverzace, kterou bych jinak vůbec nevedla – a to event ještě ani nezačal.Další challenge přišla, když jsem stála ve frontě. Normálně bych vytáhla telefon a čekala s obrazovkou. Tady jsem musela pozorovat okolí nebo – nedej bože – navázat konverzaci s cizím člověkem. Pro introverta docela výzva, ale taky cenný výstup z komfortní zóny. 

Od odevzdání telefonu, které nebylo kdovíjak dramatické, jsem se několikrát přistihla, jak automaticky sahám do kapsy. Reflex, který naskočí dřív, než stihnu domyslet, že tam tentokrát nic není. Telefon mi ale nechyběl – kromě těch dvou incidentů s placením a zjišťováním času. Spíš jsem cítila, jako by mi někdo na chvíli sundal závaží, o kterém jsem ani nevěděla, že ho nosím. Navíc začínala část programu, na kterou jsem se těšila: klavírní koncert Mikuláše Tichého. Ještě předtím ale Ester Geislerová celý event uvedla několika not-so-fun fakty o tom, jak moc jsme na mobilu závislí. Třeba tím, že průměrný displej obsahuje víc bakterií než záchodové prkénko. Nevím, jak vy, ale já po téhle informaci v duchu přesunula „vyčistit telefon“ výrazně výš na svůj každodenní to-do list. 

Už dlouho jsem nebyla tak přítomná v okamžiku jako ve chvíli, kdy Mikuláš Tichý začal hrát na klavír. Vzala jsem si deník a začala si zapisovat myšlenky, na které se mi jinak nedostává prostoru. Stačila hodina bez telefonu, krásná hudba a už jsem se cítila lehčeji. A nebyla jsem v tom sama. Celá místnost jen seděla a poslouchala. Někteří četli, někteří si psali jako já, ale všichni jsme z toho kulturního momentu brali maximum. 

Ta atmosféra mě okouzlila natolik, že se přihlásilo dobře známé nutkání to sdílet. Ne na sociální sítě, ale s přítelem nebo kamarády. Tuto potřebu mívám vždy, když se děje něco, co považuju za speciální. A i když to není nutně špatná vlastnost, často mě to okrádá o to, abych daný moment opravdu prožila. Tentokrát jsem ale nutkání pokořila – respektive jsem neměla na výběr. Kultura dostala všechny jednotky mojí pozornosti, ne jejich zbytky. Nikdo ji nevnímal přes displej, nikdo nic nenatáčel. Ten okamžik byl jen náš. Neobjeví se nikde na sociálních sítích, nikdo ho neuvidí zpětně. Sdílela ho skupina cizích lidí, kteří se rozhodli na chvíli odložit online svět a prostě být. Bylo na tom něco komunitního. Něco, co spousta z nás ve svých životech postrádá. 

Největší úlevou bylo zjistit, jaké to je neustále nepůlit pozornost. Nedělat dvě věci zároveň, neodskakovat myšlenkami jinam každých pár vteřin, nevěřit automaticky tomu, že mozek musí být pořád zaměstnaný. Ve výsledku jsem se cítila klidnější, soustředěnější a paradoxně víc sama sebou než obvykle. 

Hodně se mluví o tom, že jsme ztratili umění konverzace. Že jsou pryč časy, kdy jsme mohli jen tak neformálně začít mluvit s cizími lidmi a sdílet nápady nebo postřehy. Že sociální sítě nás udělaly natolik sociálně nešikovnými a emocionálně otupělými v offline životě, že jsme přestali navazovat vztahy s přáteli a rodinou, natož s někým cizím. A něco na tom opravdu je. Proto se dnes objevuje čím dál víc offline akcí a komunit, které se snaží lidi zase vracet do opravdového života mimo obrazovky. Můj skromný tip? Neotálejte a nějakou takovou akci vyzkoušejte. Myslím, že to dnes všichni potřebujeme jako sůl. 

Po koncertu následovala debata s psycholožkou Klárou Holečkovou o závislosti na telefonech, tlaku na sebeoptimalizaci a taky o tom, jak vlastně poznat dobrého terapeuta – podle ní by měl mít alespoň pětiletý výcvik, odpovídající certifikaci a hlavně vám musí být lidsky sympatický. Program uzavřelo čtení autorských povídek herečky Elizavety Maximové, které poslední rok psala pro ELLE. 

Během celého odpoledne to v Atriu Žižkov žilo i mimo hlavní program. Někdo si navlékal náramek, další skládal puzzle, u jednoho stolku se hrálo scrabble, jinde si lidé jen četli nebo se bavili. Každý dělal to, co normálně odkládá „až bude čas“. 

Co si z toho dne odnáším, je hlavně to, že sebe samu znám zase o trochu líp. K mému překvapení nejsem na telefonu – kromě té praktické roviny – tak závislá. Nijak zvlášť mi nechyběl, neměla jsem FOMO, nepotřebovala jsem vědět, co se děje venku. Zato jsem měla v hlavě pořád zapnuté malé varovné světélko, že se někomu z mých blízkých stalo něco hrozného a já nejsem na příjmu. Teď už vím, že paranoia je jedna z věcí, které asi příště proberu na terapii. 

Zkouškou v podobě Offline Day jsem z redakce ELLE neprošla sama. S jakým dojmem odcházeli moji kolegové? 

Eva 

Head of Elle.cz 

Opečovávat sama sebe offline časem je mi hodně blízké. To, co pro mě udělalo Offline Day opravdu výjimečným, byl ten komunitní zážitek. Všichni jsme odevzdali telefony a zažili, jaké to je trávit čas spolu bez sociálních sítí. Jediné vzpomínky, které na ten den máme, jsou ty v našich hlavách. V těch roztržitých, zapomnětlivých hlavách. Už teď vím, že budou mnohem živější než ty, které máme uložené v telefonech. A těším se na další. 

Jiří 

Brand manager ELLE 

Mentální očista, neuspěchané a vědomé prožití okamžiku. Na to jsem se těšil. Je to něco, co mně - a jistě i řadě dalších vytížených, přestimulovaných Pražáků - chybí. Nemohl jsem se dočkat, až dám telefon alespoň na pár hodin z ruky. Byl to báječný pocit: odpojit se, necítit to nutkání být neustále na příjmu, online… Člověku najednou dojde, jak moc je na mobilu závislý. Ne nutně v tom klinickém slova smyslu, ale uvědomí si, kolik střípků každodenního života jsme si na ty naše malé krabičky namotali. Těch pět hodin odpojení bylo okouzlujících. Nejen díky programu, který Ester připravila, ale i díky pocitu takové neviditelnosti, nedosažitelnosti a uspokojení z vědomého, přítomného prožití okamžiku. Člověk nesmí zapomínat, jak důležité je jednou za čas udělat si vlastní „offline day“. Už se těším, až s přáteli vyrazíme na chatu a telefony schováme do šuplíku na celý víkend. 

Mirka

Vedoucí marketingu

Offline den byl přesně tím, co jeho název sliboval – možností na chvíli vypnout, zpomalit a užít si přítomnost bez neustálého pípání notifikací. Atmosféra byla příjemná, prostory krásné a klavírní koncert doslova okouzlující. Velkým zpestřením byla kreativní aktivita – výroba přívěsku nebo držáku na mobil z korálků, která bavila snad každého. Několikrát jsem se přistihla, že bych si ráda něco vyfotila, ale neměla jsem čím – telefony jsme totiž hned u vstupu odevzdali do provizorní ‚šatny‘. A právě to dodalo celému dni jedinečný nádech – být opravdu offline a užít si okamžik naplno.