Mandarinky ze zahrady, dezerty, domácí těstoviny, ryby, plody opuncie, salát s chobotnicí, fíky, domácí pálivé papričky (ale strašně!), oběd, večeře, druhá večeře, neidentifikovatelná omáčka ve třech plastových kelímcích, pomeranče ze zahrádky, pro mě neznámá zelená zelenina, kterou si prý mám dát na těstoviny, káva, náramek, kabelka pro mou sestru, šála pro mou nachlazenou kamarádku – a hlavně úsměv každý den: Mateoooo, come staaaai?
To je jen malý výčet toho, co mi moje sousedka přináší téměř každý den ke mně domů.
Dříve jsme začínali milým zaťukáním na dveře a otázkou, jak se mám. Poslední týdny už ťukat přestala. Její malá postavička se protáhne bez váhání dveřmi rovnou ke mně do kuchyně. Nevím, jak to dělá, ale dvě minuty poté, co ráno otevřu dveře – v jakoukoliv hodinu – už je uvnitř.
Vedeme spolu konverzace v jazyce, kterému zatím úplně nerozumím. V italštině dělám malé pokroky, ale její sicilština je pro mě stále větší sousto. To jí samozřejmě nebrání odvyprávět mi všechno, co se událo v uličce od její poslední návštěvy.
Před několika měsíci jsem měl migrénu. Psal jsem mé milované hospodyni Mimmě, že mi není dobře a že se s ní dnes nemohu sejít tak, jak jsme plánovali. Okamžitě mi nabízela pomoc, kterou jsem odmítl. Nejspíš ale dala vědět mé sousedce. Ta dala vědět ostatním v uličce – a já po probuzení nacházím na stole v kuchyni plno různých pokrmů a plných talířů.
Ta srdečnost tady na Sicílii se opravdu dá krájet. Doslova.
Občas přemýšlím, jestli ťukali, když to jídlo nesli dovnitř. Ale koho by to při tak krásném gestu vlastně zajímalo..
S životem na Sicílii přichází i mnoho nových tváří, které se postupně stávají součástí každodenního rytmu. Některé se časem promění ve známé tváře, později v přátele. Jiné zůstanou navždy neznámé – a vy si jen domýšlíte, kým nebo čím vlastně jsou.
Když si dáte ranní kávu v Chiosco a Funtana, pravděpodobně vás na protější straně vyschlého koryta řeky upoutá balkon s velkými francouzskými okny. Za nimi se objevuje menší postavička starší dámy, která škvírou ve dveřích pouští na balkon svého psa. Ten pak celý den shlíží a poštěkává na kolemjdoucí.
V jiných dveřích, nedaleko od mé oblíbené lavičky, kam se rád chodím slunit a číst knihu – ano, i já jsem si osvojil kulturu sezení na lavičce a našel si tu svou, zalitou sluncem v ideální denní dobu – sedává další postarší dáma. Zabalená v teplém svetru tiše pozoruje život, který plyne kolem jejích zelených prosklených dveří. Její vrásčitý obličej je často doslova nalepený na okno. Vždycky si říkám, nakolik se svět venku z jejího pohledu změnil od doby, kdy tam takhle sedí.
Za dobu, kdy se Sicílie postupně stává mým domovem, mi do života vstoupilo i mnoho náhodných setkání. Oslovení v barech i v ulicích Palerma. Pozvání na rodinné večeře a narozeninové oslavy. Ředitel galerie, který si mě všiml na ulici a pozval mě do své provizorní kanceláře v knihovně. Mnoho mladých lidí původem ze Scicli, dnes rozesetých po celé Evropě, kteří sní o návratu domů.
Z některých zůstaly jen vzpomínky na obohacující konverzace. Z jiných matné obrazy prázdných skleniček od Negroni. A z některých se stali lidé, se kterými jsem zůstal v kontaktu.
Před několika měsíci jsem seděl na své oblíbené lavičce v Sampieri, kde často obědvám a dívám se na moře. Četl jsem si a vedle mě seděly dvě dámy. Jedna z nich se ke mně naklonila a zeptala se, co čtu – poznaly jméno italské autorky, ale ne jazyk, do kterého byla kniha přeložená.
Po krátké konverzaci jsem se dozvěděl, že jsou dlouholeté kamarádky. Jedna žije v Sampieri, druhá v Miláně. Už několik desítek let se každé léto potkávají právě tady.
Na začátku zimy jsem seděl v uličce před Casa Asmara a chytal poslední paprsky slunce, když kolem prošel mladý pár, který mluvil anglicky. Nejenže je angličtina ve Via Asmara spíš výjimkou, ale cizí lidé tudy obvykle ani neprocházejí – ulička nikam nevede a chodí tudy hlavně sousedé.
Dali jsme se do řeči. Dozvěděl jsem se, že přijeli z Irska na krátkou dovolenou do Scicli. Ta se ale postupně protáhla na několik týdnů. Město si totiž lehce zamilovali. Potkávali jsme se pak opakovaně a mluvili o pomalém tempu a o tvářích, které tu člověk potkává každý den a které se mu postupně vryjí do paměti.
Po jejich odjezdu jsme si ještě psali. Volný překlad jedné z našich zpráv by mohl znít asi takto: Některé tváře, které tu potkáváme znovu a znovu, se člověku prostě vryjí do paměti.
Třeba malý kluk, který si úplně sám hraje s dřevěnou káčou před kostelem San Bartolomeo – jako by patřil do jiné doby.
Pak je tu „Campari man“ se svou Campari sodou, každý den na stejném místě před barem, vždycky s pitbulem po boku.
Nebo „muž v hnědém saku“ – elegantní starší pán, o kterém Alessioův táta tvrdí, že je bývalý politik – neustále chodí městem s novinami pod paží.
A pak je tu ještě postava, které jsme začali říkat „Cruiser“: nastupuje a vystupuje z autobusů na úplně náhodných místech po celém městě, přestože nemá žádné zjevné potíže s pohybem – a vždycky má na tváři široký úsměv.
Psala, že jí to všechno připomíná postavy z filmu Nuovo Cinema Paradiso (ten mimochodem velmi doporučuji). A že Scicli někdy působí, jako byste se ocitli přímo uprostřed filmového natáčení.
Upřímně se stále učím otevírat a nehledat v té vřelosti a otevřenosti místních skryté úmysly. Těžko se věří, že v dnešním světě stále existuje tolik dobra. Ale jak často říkám – Sicílie je upřímná. A s jakou energií přicházíte, takovou vám vrátí.
Až se budete ztrácet v uličkách Scicli a potkávat tyto neznámé tváře, možná vám budou o něco povědomější. A vy se tak budete cítit o něco víc jako doma. Protože najít domov v téhle vřelosti a pohostinnosti je vlastně snadné.
Stejně jako pro mě – v každodenním rytmu zvuků a vůní naší úzké uličky Via Asmara. Kam teď patřím.
- Zdroj článku:
Autorský text
