Čím víc poslouchám historky svých přátel a známých o jejich příbuzných, tím víc se zamýšlím nad otázkou – existuje aspoň jedna normální, norm-core rodina? A mohla bych ji vidět? Či si ji aspoň vyfotit, třeba pro World Press Photo v kategorii Endangered Species?
To, že je má rodina jiná, než ty ostatní, jsem tak nějak vnímala od raného věku. Máme v ní tolik různých národností, tradic a náboženství, že bych jedním upřímným rozhovorem o svém dospívání na sebe strhla pozornost všech antisemitů, islamofobů a všech ostatních fobů v Česku naráz. Kdo ale mezi mými blízkými skutečně vyniká svojí jinakostí, je můj tatínek. A není to tím, že je jeho matka tatarská muslimka a otec ukrajinský Žid a on sám se po pětačtyřicetiletém hledání Boha nechal pokřtít v řecké pravoslavné církvi! Ani tím, že šel studovat psychiatrii, aby pochopil, jak funguje lidské přemýšlení, aby napsal celosvětový hit pro svou pop-rockovou kapelou. A není to ani tím, že jeho (zatím) poslední žena života byla mladší než já. O celé tři roky.
Je ale celkem možné, že je to tím třeskutým koktejlem všeho zmíněného výše.
Co na něm ale nikdy nepřestanu obdivovat, je jeho kreativní myšlení a schopnost vytěžit zábavnou historku z jakékoliv (opakuji – jakékoliv) prekérní situace.
Jednou z mých zásadních vzpomínek na tatínka z dětství je, když se vracel ze služební cesty z Jižní Ameriky. Moskva, rok 1996, zima, čtyři ráno. Doutníkový a alkoholový opar se ocitl v dětském pokojíčku ještě o vteřinu dřív, než ON. Snaží se mě tiše vzbudit, nakolik mu to jen dovoluje ohluchnutí z hlasité hudby v podniku, kde byl předtím. „Lizočka, pojď se podívat, co jsem ti přivezl za dárek z Jižní Ameriky!” Rozespale ho následuju do koupelny, kde vidím ve vaně…
Živého HUMRA.
Nevím, z jakého dárku jste byli nejvíc v životě nadšení vy, ale určitě vám táta nepřivezl humra, kterého (dle jeho slov) celý let schovával před letuškami pod sakem a krmil ho potají krekry.
Tímhle příběhem jsem ohromila nejen celou školku a krasobruslařský kroužek, ale i zbytek rodiny, který se netvářil tak nadšeně, jak jsem předpokládala. Zatímco všechny děti jsem vehnala do deprese, že se jejich tatínci nikdy nevyrovnají tomu mému, ani na vteřinu mě nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Až o mnoho, mnoho let později (zhruba o dvacet) mi došlo, jak to bylo doopravdy.
Po příletu do Moskvy jel můj tatínek z letiště rovnou do restaurace za svými přáteli, kde mu v průběhu noci došlo, že zapomněl dárek pro dceru. Živě slyším ten zvuk, kdy jeho dlaň pleskla o čelo. Oči začínají těkat po jídelním lístku a skenovat prostředí kolem, když v tom jeho pohled zavadí… o akvárium uprostřed restaurace.
A dál už ten příběh tak nějak známe.
Kolik letů na dovolené jsme v následujících letech spolu zaspali, se nedá ani spočítat. Kolikrát na mě zapomněl na nádraží, protože měl zrovna lekci zpěvu nebo konzultaci ohledně jeho absolventského filmu (ano, rozhodl se studovat filmovou režii téměř v padesáti letech). Kolikrát jsme přepadli na bok na jeho blyštivě fialovém Harley-Davidsonu, kolikrát jsme spolu byli za hvězdy tanečního parketu v nočních klubech (poprvé v mým čtrnácti letech a naposledy před pár lety na Ibize v klubu Pacha), na kolika hudebních festivalech jsme zpívali do rána oblíbené songy a kolik kufrů zapomněl na letišti na běžícím páse… (Historku, jak ztratil pas na letišti mezi gatem a pasovou kontrolou a chvíli byl jako postava Toma Hankse ve filmu Terminál, si nechám na příště.)
Kolikrát jsem se s ním hádala kvůli jeho nezodpovědnosti! A kolikrát jsem si přála mít normálního tátu, který někam dorazí včas a při vyplňování mých pasových údajů bude vědět přesně aspoň rok mého narození... A teď, když se kvůli válce nemůžeme setkat už druhým rokem, jsou mi všechny tyhle hádky tak trapné a malicherné. Vím, že bez jeho „výchovy” (snažila jsem se to napsat bez uvozovek, ale nešlo to) bych to TEĎ nebyla já.
Ale pokud opravdu platí, že si ženy hledají partnera, který jim připomíná jejich otce, popřejte mi z celého srdce hodně štěstí na mé cestě životem.
