Citlivost jako strategie. Vítejte v éře performativního muže

Vychoval ho internet

Performativní muž je evoluční odpovědí na éru toxických „alfa samců“ s budíčkem ve 4 ráno a proteinovým shakem v ruce. Místo toho přichází s plátěnou taškou, matcha latté, Spotify playlistem s Clairo, vintage outfity a citáty Bell Hooks. Je to muž, který zná své astrologické domy a zároveň si je vědom „female gaze“. Na první pohled vypadá jako opak patriarchálního klišé, ale ve skutečnosti je jen jinak zabaleným produktem stejného systému. 

Tento archetyp nevznikl ve vakuu. Žijeme v době, kdy je sebeobraz měnou. Kdy se sebereflexe, hojení a podobně intimní duševní procesy sdílí na Instagram a jejich skutečná hodnota se ztrácí v estetice a osobním brandingu. Na stejných feedech mimo jiné probíhají náruživé diskuse o tom, co znamená být chlap – od žen slýcháme, že má být hlavně citlivý a neštítit se emocí. Tahle směs estetizované emoční intimity a kulturních očekávání vytváří živnou půdu pro vznik archetypu performativního muže. Jinými slovy: vychoval ho internet.

Když performance přeroste v manipulaci 

Je to ten typ, který se vás ptá na znamení zvěrokruhu ne proto, že by na to věřil, ale protože ví, že vás to rozmluví. Nečte feministickou literaturu, protože by ho zajímala – chce jen, abyste věděli, že čte. Jeho estetika jsou progresivní hodnoty. Jeho cesta „osobního růstu“ je optimalizovaná pro vaše lajky a pozornost. Všechno tohle má ukázat, že není jako ostatní muži, že je váš spojenec, boyfriend material. A funguje to. Do chvíle, než přestane. 

Tady je potřeba udělat malý disclaimer: není nic špatného na tom pít matchu, číst Sally Rooney nebo mít skincare rutinu. Problém začíná ve chvíli, kdy se tyto zájmy stanou nástrojem manipulace. Když se zranitelnost dávkuje jen tolik, aby vás vtáhla, ale nikdy ne tolik, aby byla skutečná. A jakmile se přiblížíte, začínají být patrné manipulační vzorce: emoční odstup, gaslighting zabalený do upřímnosti, hra na oběť pokaždé, když ho někdo konfrontuje. 

Performativní maskulinita přitom není žádnou novinkou. Jak konstatuje Judith Butler, gender byl vždy určitým druhem performance. Na první pohled se může zdát, že pokud má toto “divadélko” dnes podobu feministických hodnot a citlivosti, jde o krok správným směrem. Jenže realita je naopak vyčerpávající: další vrstva, kterou je potřeba prokouknout, další forma selekce mezi tím, kdo je autentický a kdo si hraje na někoho, kým není. Unavující je ale i pro performativního muže. Může vytvářet úzkost: tlak na udržování image, syndrom podvodníka, vyčerpání z neustálé přetvářky. 

Epidemie osamělosti

Na druhé straně této pečlivě budované persony se odehrává skutečná krize: mužská osamělost. Ta často nevzniká jen působením okolí, ale i zevnitř. I když muži často říkají, že „s nimi nikdo nechce mluvit“, nejde vždy o to, že by je druzí odmítali. Někdy je to spíš tím, že sami nehledají opravdové propojení, ale validaci nebo sex.  

Ironií je, že emoční podporu nehledají ani mezi sebou. Stačí se zeptat, kdy naposledy s kamarády otevřeně mluvili o něčem, co je opravdu bolí. Často očekávají porozumění od žen, zatímco sobě i mužům kolem sebe zranitelnost nepřipouštějí. Touží po hloubce, ale vzájemně se shazují homofobními poznámkami, pokud objetí trvá o vteřinu déle (ale jakmile prohraje jejich fotbalový tým, emoce jsou v pořádku). 

Tento fenomén zároveň nehází všechny muže do jednoho pytle. Netýká se těch, kteří se skutečně zajímají o ženskou žitou zkušenost, jednoduše rádi čtou a umí být zranitelní i v momentech, kdy to není „cool“ ani esteticky zabalené. Pojmenovává spíš ty, kteří v citlivosti objevili výhodnou strategii pro randění – a o ženy nebo skutečnou práci na sobě ve skutečnosti zájem nemají.