REKLAMA

Ženy v umění #9: Lehkost i tíha umění Romany Drdové

REKLAMA

 

Absolventka Akademie výtvarných umění v Praze, ateliéru Nových médií Romana Drdová ve svých pracích často zpracovává ženskou tematiku. Ve výsledných dílech můžeme sledovat prvky sexualizace a fetišizace ženského těla s odkazy na osvobození ženství v kontextu dnešního světa. Romana je intermediální umělkyně, která ve svém umění pracuje s různorodými médii - instalace, objekt nebo fotografie. Je jí blízký také design a móda, jenž byly signifikantní např. v její kolekci roušek a hedvábných šátků. S rouškami Romana začala pracovat ještě před pandemií, inspirací jí byla Asie, kde se roušky nosili jako prevence proti šíření virových nákaz jako gesto slušnosti dávno před covidem.

Romanina tvorba se vyznačuje čistotou, koncepčností a inovativností. Není proto divu, že mladá umělkyně pravidelně vystavuje nejen v České republice, ale také po Evropě a v New Yorku, kde byla v půlce listopadu tohoto roku její práce k vidění v rámci gallery exchange pražské galerie Berlínskej Model a newyorské Below Grand. Romana Drdová byla také v roce 2017 finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. 

Romana Drdová nám odhalila svůj umělecký svět, proč se mu věnuje, co znamená feminismus v kontextu jejích děl a jaké jsou její oblíbené umělkyně. Začtěte se a načerpejte inspiraci z našeho rozhovoru.

 

 

Co tě přivedlo k umění a s jakým záměrem tvoříš?

Na umění mě přitahuje to, že jde o prostředí, ve kterém se mohu vyjádřit jinak než verbálně. Představuje pro mě svobodu vnitřního světa, který mohu sama ovlivňovat a lze v něm nalézt vždy něco nového, neobjeveného. Umění pro mě tak znamená nedílnou součást vlastní osobnosti. Obrazy a vizualitu používám často místo slov, které bych se třeba zdráhala říct nahlas. 

Mám zájem o komunikaci s lidmi, vyjadřuji se skrze vyprávění příběhů, které vkládám do objektů a instalací. Zajímají mě pocity, emoce, které mnohdy vyjadřují slovy nepopsatelnou komplikovanost lidské existence. Vnímám, že každý máme svou vnější a vnitřní identitu, já se ve své práci zajímám o obě polarity. Podvědomé poryvy ovlivňují ty vědomé a naopak. Vnímáme to jako rozpolcenost, ale ve skutečnosti je to jeden celek. Sociální média nás nechávají ukazovat fiktivní, neosobní skořápku, stejně jako naše společnost zaměřená na zisk a konzumaci. 

Pracuješ s více médii a v tvých pracích můžeme vidět i inspiraci designem, technologií a módou. Jaký typ média nebo forma vyjádření je ti nejbližší?

Móda a design pro mě představují tu vnější část, která má fungovat i jako bariéra nebo maskování. Zároveň to pro mě neznamená nic povrchního. To, jak se oblékáme je forma komunikace a většinou je to náš první dojem. Mé věci jsou hodně barevné a výrazné, i když to neznamená, že se tak opravdu vnitřně cítím. Upoutají pozornost jako výrazné peří páva, ale jde o ochranné zbarvení. Vyjadřuji módou citlivost, emoce i bolest. Moje práce se vždy dotýká tělesnosti, pracuji s ženským tělem (protože v něm žiji), je tedy mým vlastním médiem. Tělo je měřítkem pro tvorbu mého oblečení a lidské emoce pro tvorbu mých objektů.

 

V tvých pracích můžeme najít prvky feminismu, což je nejvíce viditelné na sérii šátků, kde zpracováváš tematiku sexualizace, moci, fetiše, falické prvky apod. Mohla bys nám tuto sérii přiblížit?

Tato série vznikla minulý rok, týká se příběhu lásky, který s sebou nesl hněv, žárlivost a sebepoznání. Mnoho žen se uchyluje ke psaní, když pociťují bolest, já jsem vyprávění přenesla na 40 šátků a vytiskla je jako určitou formu manifestu. Každý šátek zvlášť vyjadřuje emoce, které mi nedávaly mnoho měsíců spát. Votre Dick, you lie and I hate, Ego, Hannya atd. Komunikace skrze emoce jsou mému ženskému vnímání reality nejbližší. 

Hannya je maska používající se v japonském divadle Noh, která představuje ženského démona žárlivosti. To je i důvod proč mají japonské nevěsty velké bílé čepce při obřadu, aby zakryly rohy žárlivosti. Já jsem svůj hněv nechtěla dál skrývat, místo toho mi šlo o inspirování dalších žen nošením těchto šátků k odvaze projevovat svoje démony. Naše ženská divokost je přirozená a je zapotřebí se o ni starat, ne ji vytěsňovat.

 

Šátek od Romany Drdové
Info ikona

 

Je pro tebe osobně feminismus důležitý? Případně proč?

Je pro mě důležité přijmout hodnoty, které feminismus přináší do každodenního života, a to jde ruku v ruce se vzděláním. Moje vize feminismu přímo navazuje na ženské vlastnosti jako intuice, projevování emocí, nelineární způsob existence apod. Inspiraci nacházím především v síle žen v historii i současnosti od Judy Chicago, Silvia Federici, Kiki Smith až po mou matku. Stát se úspěšnou v našem světě není zadarmo ani pro ženy ani pro muže, ale ženský úspěch může být vnímán mnohdy „navzdory” něčemu, čím musela žena projít, aby byla na stejné pozici jako muž, na kterého je naopak vyvíjen tlak přímočaře dosáhnout vytyčeného cíle bez zaváhání.

Je pro mě důležitá rovnost, a být člověkem je poměrně široká kategorie na to, aby se dala vtěsnat do kategorií dvou pohlaví. Utlačování ženské síly se udávalo po staletí. Možná z důvodu strachu mužů před ženskou silou (viz. upalování čarodějnic apod.). 

V rámci vývoje lidstva mi shift k přijetí feministické politiky přijde nevyhnutelný s ohledem na vyhlídky, které naše civilizace na této planetě má. Nemůžeme dál jen čerpat a využívat mateřské lásky, kterou nám planeta po dlouhou dobu dává. Zapichování vlajek do země, válčení a sobecké sebeobohacení je koncept, který se bude muset radikálně změnit. 

 

Jak vnímáš pozici žen na české umělecké scéně?

Přijetí feminismu a jeho trend ve společnosti s sebou přináší zviditelnění žen v kultuře a ve všech dalších odvětvích. Máme v Čechách skvělé umělkyně a je přirozené, že se prosadily u nás i mezinárodně. To, že nazývám aktuální dění trendem, prosím neberte pejorativně, protože z každého trendu se postupně stává mainstream, a pokud je nám takto představen i zájem o feminismus, o naši planetu ve formě ekologické gramotnosti, tak je to dobře. Život je založen na vývoji a přizpůsobení se změnám, jinak nastává regrese. Nemůžeme žít ve skanzenu, takto bychom se uzavřeli světu i sami sobě.

 

Horse and Britches (s Julie Béna v Lucie Drdova gallery, 2019)
Info ikona

 

Kdo jsou tvé oblíbené umělkyně?

Anthea Hamilton, Constance Tenvik, Leonor Fini, Anna Daučíková, Fatima Al Qadiri, Hannah Levy, Habima Fuchs a vždycky se můžu vracet k Louise Bourgeois, znovu a znovu a vždycky najdu něco nového. Je jako dobrý film nebo kniha, kterou můžete za život vidět/přečíst desetkrát a v každé fázi života ji oceníte jinak. 

 

Na čem momentálně pracuješ?

Vytvářím nové téma ke kolekci šátků, které bych ráda produkovala v kooperaci s módní značkou. V této chvíli jednám s několika obchody a newyorským časopisem Zing Magazine, který chce šátky propagovat a vydat 1000 ks v roce 2023. Jeho majitelka, umělkyně a sběratelka Devon Dikeou se mnou takto spolupracovala i na maskách a jako jedna z prvních si je koupila do své sbírky. Ráda bych našla spojence i v českém prostředí, protože je skvělé, když mohu vidět svou práci na lidech ve městě, v kterém žiji.  

 

Kde můžeme tvé práce vidět v současné nebo dohledné době vidět vystavené?

Tento podzim byl hodně pracovně náročný. Máme za sebou výstavu v rámci festivalu Sumo, kde jsem vystavovala v galerii Berlínskej model společně s italskou galerií A Like a Little Disaster. Na FaVU v Brně jsem tento rok začala vytvářet studio pro recyklaci a upcycling s názvem Matter. Na to navazuje výstava Ceny Empatie v Národní galerii, která začala 10.11. - 13.2. Ve stejný den v New Yorku začala pop up výstava s galerií Berlínskej Model v Bellow Grand Gallery. Aktuálně připravuji objekt pro skupinovou výstavu v Meetfactory, která bude začátkem roku 2022. Jde o zavěšené ženské tělo, ve kterém se snažím zachytit moji aktuální proměnu, ale prozatím víc neprozradím.

 

Galatine, Berlínskej model s Like A Little Disaster (Sumo Prague, 2021)
Info ikona
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA